a pověz otci mému zdravie mé, a kterak mě jesti choval, tak jemu děkuji.“ Bruncvík vece: „Afriko, panno milá, buď já živ nebo mrtev, staň se vóle božie, zle neb dobře, bez tebeť z tohoto hradu nepojedu.“ Slyševši to panna, hledieci naň, i poče jeho velmi milovati. A posadivši jej podlé sebe, objevši jej, s pláčem vece: „Bruncvíče milý, když nechceš beze mne jíti, nať prsten mój. A prosím tebe, pomni na to, když tě bude který strach podjímati a na tě počnú bíti, nemeškajž jeho na pravý palec vzieti. Ten prsten má čtyřmedcítma mužóv síly. Ale nic toho nenie, by měl takových sto prstenóv na každém prstu, nicť nespomóž proti takové síle, neboť jesti otec mój na to několiko tisícóv naložil, chtě mne zase dobyti, nic tomu nemohl učiniti. Kterak ty pak sám jediný chceš mne dobyti? Zlý nevěrný otče, mohl s mě téměř sám na svém hradě zahubiti, než si mi tu velikú žalost obnovil! Nebo hleď a viz, mój milý Bruncvíče, těchto mých zlatých pásóv. Teď dva hadová ocasy mé nohy obklíčily až do pasu. Toť na každý den odpoledne až do večera mój pán Baziliskus těmi hady obkličuje mě, a pak celú noc až do poledne opět čistá panna a krásná bez těch hadóv sem. A toť má za obyčej, žeť přivalí se ke mně s poledne tři hodiny i leží na mém lóně až do nešporóv. Jiného nic, než se mnú to utěšenie má, a přes puol hodiny. Nebožtíku, nepójdeš li pryč, tvé se hoře a tvá bieda počne.“ Vstav Bruncvík, poče se pánu bohu modliti, aby jemu z těch hróz ráčil spomocník býti. A když přicházieše k tomu času, drak Baziliskus hne se v své spelunce, až se veškeren hrad třesieše. Tehdy Afrika panna vece: „Pomni se, nepostúpaj! Již máš v takovém nebezpečenství býti, jakého s si nikdy neslýchal ani vídal.“ A v tu dobu křik, skok a pisk od hadóv vzende, že když by čtyři trubači náramně trúbili, pro ten křik a pisk hadóv trúbenie by neslyšel. A když povalí se se všech stran množstvie hadóv a ještěróv velikých a jiných potvor jedovatých, chtiece Bruncvíka ubiti, tu se jim Bruncvík poče svým mečem mužsky brániti, že po desieti