přiro[A2r]číslo strany rukopisuzenie. A Hermes nešťastným jmenoval, ktož prázden uměnie.

Ale za jisté uměnie bez ctnosti, jakož Lactancius mluví, býti nemuože. Tehdy ctnost, má-li Firmianovi věřeno býti, jest rodička a matka svrchovaného dobrého. Neboť bez nie k němu příchodu žádného nenie. Ctnost za jisté sama blízké nás Bohu činí a pro ni lidé bohové slovú. Nic také veselejších a utěšenějších, jediné ctnost, nečiní. Poněvadž, věří-li se Senekovi, sama radost[b]radost] raddoſt dává. Pro kterúžto věc mnozí učení, ctnost vychvalujíce, za najvýbornější věc sobě ji počítali, od kterýchžto smylu ani již jmenovaný Cicero Marcus odšel právě. Nic, věřiž mi, není nad ctnost ozdobnějšího, ušlechtilejšího, nic. Zahrada vodú podpuštěna jestiť jistě neošemetná ctnost, lidská šťastnost a nepomíjející[c]nepomíjející] nepomigegiczie život etc. Které prosím tuto místo zboží jest. Na ctnostech zajisté on, zákona davatel a pravý vuodce Kristus Pán, spasitel viery své, grunt založiti ráčil.

Ctnostných také a učených lidí stav Lucianus tento mój nad jiné vychvaluje, kterého sem[d]sem] z ſem tobě k vuoli rád podlé možnosti své v český přeložil jazyk, ovšem nepochybuje o tom, že jiným na vodě psáti budu. A zvláště těm, kteréž tak veliká a jakás vzteklá nenávist přirozeného drží jazyku, že mnohokrát, z omýlení české písmo v ruce své vezmúce, hned rychle zase ne jinák než jako horké uhlé vypúštějí. Takovéť já mezi těmi, kteříž posmievanie jsú najhodnější, počítám. Ne takovúť jistě Němci nenávist, všecky jiné pro ukrácení pomina, k svému drsnatému jazyku mají. Ale o toběť víru mám, že Luciana mudrce přirozenú sepsaného řečí netoliko od sebe neodvržeš, ale také mezi najdražšími kněhami českými, jichž nad jiné hojnost máš, místo dáš.

Luciana, mudrce přeosvieceného, řeč o rozličných stavích tak ozdobnú, jako potřebnú a užitečnú každý, před se vezma, prvé, než přečteš jie, jakož obyčejně činie, nepotupuj prosím, kterúžto abych v český přelože jazyk ne bez veliké práce, i vytiskl, neméně mne k tomu téhož jazyku milost jako pravého a přiekladného psánie žádost přinutila. Vieru tehdy mám, že žádný, jediné ktož k obému nelibost má, Luciana milovati a práce mé málo sobě vážiti nebude. Ktož čísti[e]čísti] czijeſti budeš, dobře se měj. A nedostatky ne Mikulášovi, ale mdlému vtipu připisuj, opět prosím.