již tak mnozí, a zvláště řemeslníci a čeládka jejích dělají, pracujíc o řemesle svém dosti těžce šest dní, potom dne páně nebo jiného svátku dočekaje, v šeňkovních domích odpočinutí a posilnění hledají, v čemž nemůže se, než velice za zlé míti, že takoví lidé, pracujíc těžce šest dní, nejsou tak mdlí a obtížení od díla, jako když z domu šeňkovního vycházejí, sem i tam sebou klátí, až na nohách státi nemohou, z čehož potom nazajtří, po svátku jiný svátek aneb mladou (jakž oni říkají) neděli sobě udělají, vyrážejíc klín klínem. Druzí na hlavu i na všecky oudy pro mdlobu naříkají, zahálejíc dva tři dni, chtějíc zase k praci své na potom spůsobnější býti.

A tak čeho žádaš, snadně poznati můžeš, že zhola svého vlastního nezdraví, ješto Pán Bůh dí beze všeho okorování, neobtěžujte srdce našeho obžerstvím a opilstvím, a nepřidal k tomu, leč jednou do týhodne, to jest v neděli neb v svátek, protož chce, abychme se každého času opilství vystříhali a varovali.

Opilství.

Já jsem již starý, protož musím síly nabývati (jakž přísloví u lidí jest) v konvičkách, v teplý světnici u kamen.

Střídmost.

To přísloví, že staří lidé musejí síly hledati v konvičkách, jest dobře povědíno, ale musí se tomu také právě rozuměti, nebo bezpochyby by starým lidem nic lepšího býti nemůže, jako aby pokoj měli a za kamny neb u kamen ležíce i sedíce dobrý kousek a dobrý truňk při tom měli. Ne tak, aby v obžerství a ožírání co v lochu ležeti měli, nebo by z takového chování síly nenabývali, nýbrž mnohem spíšejí se zemdleli a o zdraví své dokonce připravovali, jakž mnohý starý z konvice anebo žejdlíku se sílí, že oněmí a na zem jako doch padne, a třebas před malými dětmi i hanbu odhalí, aneb jinák nestydatě sobě počínati bude, až nad tím i ty děti málo rozumné zhoršiti se musejí. Protož uměj tomu přísloví lípe rozuměti. Starým lidem potřebí jest na to mysliti, že již více do hrobu hledí, nežli dlouhýmu životu se troštovati mají, na čež ustavičně pamatujíce, strojiti se k tomu, aby nezanedbávali, jak by dobře umřeli a život svůj šťastně dokonali, majíce vždy na srdci svém řeč svatého Pavla, kdež dí k Týtovi, učedlníku svému v 2. kap.: Uč lidi staré, aby střízliví byli, poctiví, čistoty milovníci,