Tuto Milosrdenství hnuta súcí lítostí, přišla jest k sestře své Pravdě a těší ji, řkúcí takto.
Kapitola 2
Roztáhši ruce své, najsvrchovanější Milosrdenství přišedši, objala jest smutnú Pravdu, poče ji těšiti, řkúcí: Jak sobě činíš, sestro milá, kams rozum děla? Náhle nečiň toho, z čehos jiné kárala a trestala. Proč se sama toho dopouštíš? Pomni se, co činíš, daj rozum a ne žalost sobě. Slyš radu mú srdce upřímého. „To si ty činila, mnohú ruku ustalých posilňovala si, pochybujících potvrzovala si řečí tvú a kolena třesúcích zpodpírala. Kde jest tvá bázeň, síla tvá, trpělivost tvá, svrchování cest tvých? Rozpomeň se, prosím tebe, kdo jest kdy nevinný zhynul? A nebo kde jsou praví zahlazeni? Ale velmi více viděla sem ty jisté, kteříž činí nepravost a rozsývají bolesti, že ti z dopuštění Božího hynú a shlazeni jsou duchem hněvu Božího. Řvaní lvové, hlas lvice a zuby štěncuov lvových stroskotáni jsou. Ke mně zajisté promluveno jest slovo skryté, a to jakožto krádežem přijalo jest ucho mé. Žíly šeptání jeho v hruoze vidění nočního, kdyžto dřímota trápí lidi. Lekání držalo mě v hruozu i všecky kosti mé přestrašeny sou. Když duch přítomna mne dojde, pro jehožto hlas vejdou vzhuoru vlasy těla mého. A stoje jeden, jehožto tváři neznám, ani obličeje, před mýma očima, od něhožto uslyšen hlas jakožto povětří tiché, řkúc: Zdali člověk, neb kdo se vrovná Bohu, spravedliv učiněn bude, neb nad svého stvořitele jasnější bude muž? Ano ti, kdož jemu slouží, nejsou ustaviční, an mezi svými anjely nalezl jest zlostí mnohem více mezi těmi, kdož bydlí v domích hliněných a kamenných, ješto mají založení zemské, nebo ti zhynou jako roucho od mola. Od jitra až do večera budou podtínáni, protože z nich žádný nesrozumí, i zhynou na věky.“ „Protož povolaj, jestli kdo by tobě odpověděl a k některému svatých se obrať. Muže nemúdrého zabíjejí hněvivost a maličkého zahubuje ho závist. Já sem viděla s tvrdým kořenem nepravého utvrzeného a prokletá jest krása jeho. A daleko budou synové jeho od spasení a setření budou v bráně a nebude, kdo by ji vyvodil.“ „Blahoslavený člověk, jehož naděje Buoh. Protož lání Božího nezamítaj, nebo on raní i uléčí, ztepe a ruce jeho uzdraví. Z šesti zámutkuov vysvobodí tě a v sedmém nedotkne se tebe. Nižádná zlost v hladu vyprostí tě a smrti v boji od ruky meče. Před bičem jazyka budeš skrytá a bídy se nebudeš báti. Když přijde zpuštění tvé, v hladu budeš se smáti a zvířat zemských nebudeš se báti.“ Protož utěš se a nermuť se a zapomeň lkaní svého a pozdvihni sebe. Nebo smutek není léčen žalostí, ale pokorou a dobrotivostí sjednání vuole své s volí Boží. A pomysl, zdali by to v lepší obrátila, nebo zbuditi muož Pán ještě ducha muže spravedlivého. Jakož jest zbudil duch Daniele v dětinství jeho, aby vysvobozena byla krev nevinná. Nuže, nuže, vstaniž, vstaniž a posaď se na polštáři tomto, ať s tebou o to víc rozmluvím a tebe se vytíži.
