[3v]číslo strany rukopisu[a]označení sloupceJaromírovi knížeti, a prostě jej tak velmi k bratru osočil, že on potom, zapomněv nad ním bratrské milosti, oči vylúpiti jemu kázal, a to proto aby potomně před ním knížetstvie to svobodně držeti mohl. Nařiekal jest žalostivě Jaromír pro tu věc na bratra a řka: „Viem, že sám od sebe toho mi neučiníš, neb si mne proti sobě v nižádné nevěře neshledal ani z čeho kdy obvinil, než postupuješ po nevěrném a lstivém Kochanovi. Radímť, střež se sám zrady jeho. Vieš, že ti sukně bližšie než košile nebývá, nemudrý jest, kdož pro daleké bližších přátel bez hodné příčiny zbývá.“ Došla jest tato řeč Vršovice Kochana, nelibě ji nesl a vdy, kdež mohl, před knížetem Oldřichem bratra tupil, o jeho smrt ukládaje. V tom některý čas Jaromír pro potřebu na záchod sedl jest, on střeha jeho, vzem voštíp a všed pod záchod, jej sedícího hanebně a zrádně proklál, a tak nevinného z světa zprovodil.
O Voldřichovi knížeti, bratru Jaromírovu, mnozí účinkové, někteří káranie a někteří chvály hodní se pokládají a mezi jinými i toto, že jeden čas, když se vracoval s lovu, s skrze jednu věc jeda domuov, uzřel dievku sedlskú, ana u studnice šaty péře, jménem Boženu, jenž latině Beatux slove, byla jest pak ušlechtilé postavy a ctných mravuov. I jat jsa krásou jejie a rozmlúvaním stydlivým a tichým, v milování jejiem rozpálil se jest. A přijev domuov, hned vypravil posly své po ni a vzal ji sobě za manželku. Ač mu toho i páni odpírali radíce, aby radše bohatú a vysokého rodu z jiných zemí sobě pojal, [b]označení sloupceon jim tu odpověd dal: „Radějie chci se s českú sedlkú snieti než královnu německú za ženu mieti. Táhneť se každé srdce k jazyku svému, protož Němkyně méně bude příti lidu mému, neb ona svú čeled bude mieti a německy mé děti učiti bude chtieti. A kdežť jest jazyka rozdělenie, i hned tu bývá země jisté zkaženie. Tož byšte musili vždy sobě k ní řečníky jednati, chtějíc někdy o své potřeby s ní rokovati.“ A protož kníže Oldřich, sdav se s tú šlechetnú Boženú, zplodil jest s ní syna velmi zdařilého a mužného, jehož jméno nazval Břetislav, jako by řekl zvuk chvály, neb jeho slovutnost a sláva podnes zvučí vzácně mezi lidmi, o němž se dolejie povie.
O svatých pěti bratřích, tovaryších někdy svatého Vojtěcha
Léta tisícieho čtvrtého Benediktus s tovarystvem svým, s Matějem, Janem, Kristýnem a s Izákem, steskše sobě v Čechách, brali sú se do Polsky za svatým Vojtěchem a tam na pustých lesiech příbytek sú sobě zvolili, vedouce svatý život u veliké chudobě a útrpnosti, lidi také mnohé u Polště přivozovali sú k vieře Kristově, vycházejíce mezi ně z pouště. Mezek, polský vejvoda, zvěděv o nich, náboženstvím jsa hnut, poslal jim drahně hřiven stříbra, aby své chudoby zbyli a zaň se Bohu modlili. Oni uzřevše to střiebro, rozmlúváchu mezi sebú řkúc. „Totoť jest nástraha diáblova a překážka našeho náboženství, duší pohřízenie i do pekla stopa. Kdožť se ho srdcem přichopí, Boha svého přiezen hned ztratí.“ A protož nic sú za ně netbali, ale zase
