Pomyslíš li, řka: „Již jí nevidím,
již jí neslyším, ani s ní sedím,
a Buoh ví, kdy na ni opět pohledím,
na tu, jenž jest mého srdce radost,
ó, co máš, zdá mi se, tehdáž žalost!
I jest vpravdě nač pomysliti!“
„Panno, rač mi toho jistě věřiti,
že neumiem pověděti o tom,
jakú já žalost mám opět potom
od zdychání a od těžkého myšlenie!
Tuť se zrodí ve mně nové túženie
a rozličnú žalost plodím,
i toho skutkem dovodím,
že než ujdu čtyr kroků od ní,
div jest, že mi se srdce nerozskočí po ni!
Nechť se má mysl jak chce těší,
rozpláče se, viem, že ona slyší,
a vždy jdu předse, vždy sobě stýskaje,
sám k sobě mluvě a rozjímaje:
‚Ó, milý Bože, že se mám rozlúčiti
boje se zlých lidí řečí, že mám bez ní býti!
Však jistě za to hrdlo dám,
[64r]číslo strany rukopisujestliže ji často vídati nemám!‘
A vždy předse jdu, jsa v myšlení,
potkám li se kde s slúpem, to nic není,
že sednu na ocasu a sobě čelo prorazil,
nič nečiji, jako bych se neurazil.
Vstana, i opět předse jdu,
přijda k svým, již pak v koutě sedu.
Nechť se mnú, kto chce, co chce, mluví,
spieš jemu stěna než já otpoví.
Tuž se oni sšeptávají,
a viem, že mi se mnozí posmívají,
že jako[ak]jako] yakor vejr v koutě sedím,
upra voči v jedno místo, tamž i hledím.
A tak sem tepruv v těžkém myšlení,
sedě sám, když tu žádného není,
i sedím jako ubohý člověk.
A čiň sobě já, jak chci kolivěk,
ona mi vždy jest v mém myšlení,
zdychaje těžce bez přestánie,
rozpomínaje sobě, co jest pěkná,
k tomu všecka dobrá a šlechetná!
A byť věděla mé myšlenie,
[64v]číslo strany rukopisuučinila by, neb jí nic milejí není,
nežli aby mi k vuoli to učinila.
Ó, co jest ke mně ochotná byla,
těšéci mě řečí svú milú,
k tomu ochotnú i krásnú postavú!
Tužť se opět na tisíckrát zastarám
a pro túžení nevím, co činiti nám.
A když pak lehnu do postele,
tužť mě rozchází více a déle,
že nespím celú noc pro túženie.
Přijde na mě jakéž s obracenie,
tohoť nikoli nenie chyba,
meci se celú noc jako ryba
a zdá mi se noc jako rok,
nic mi nenie prostě žádný skok.
Tehdy velmi ráno vstanu,
a div hořem vždy nesplanu!
Vseda na kóň, i jedu na pole,
zda bych se mohl namysliti do vóle,
tam se dlúho nikoli neobudu,
hnedky domů zase jedu.
Den ote dne vždy víc túžím,
