zdá mi se, že bych se tehdy byl zhojil.
Tuť mě líbila ústky přepěknými,
rukama bílýma a přeušlechtilými
mnoho nastokrát mě obchycujíc,
praviec, že nad mě nemiluje nic[71]rkp nic nemiluje.
Tu já, jsa v tak hořící milosti,
co najviec mohu, učiním jí k libosti.
A zdá mi se, že bych nechtěl ráje míti
za tu hodinu, když sem s ní, a mám preč jíti!
Ó, by ty sama panno, to viděla,
však by se tomu ráda podívala!“
Tuž mě opět panna otázala:
„Pověz mi, co sobě pak počínáš,
když se s ní na místo rozžehnáš?“
A že, požehnajíc tě, hledí po tobě,
co ty tu a tehdáž myslíš sobě
jda preč, a ona hledí za tebú –
tu túžení opět chodí za pasy s tebú!
A hned li tě bolí srdce tvé,
že máš zbaven býti té milé,
neznaje, dokud jí neuzříš[ai]neuzříš] nevzrzieſs,
ana tě miluje nad jiné, to vieš!
[63v]číslo strany rukopisuPomyslíš li, řka: „Již jí nevidím,
již jí neslyším, ani s ní sedím,
a Buoh ví, kdy na ni opět pohledím,
na tu, jenž jest mého srdce radost,
ó, co máš, zdá mi se, tehdáž žalost!
I jest vpravdě nač pomysliti!“
„Panno, rač mi toho jistě věřiti,
že neumiem pověděti o tom,
jakú já žalost mám opět potom
od zdychání a od těžkého myšlenie!
Tuť se zrodí ve mně nové túženie
a rozličnú žalost plodím,
i toho skutkem dovodím,
že než ujdu čtyr kroků od ní,
div jest, že mi se srdce nerozskočí po ni!
Nechť se má mysl jak chce těší,
rozpláče se, viem, že ona slyší,
a vždy jdu předse, vždy sobě stýskaje,
sám k sobě mluvě a rozjímaje:
‚Ó, milý Bože, že se mám rozlúčiti
boje se zlých lidí řečí, že mám bez ní býti!
Však jistě za to hrdlo dám,
[64r]číslo strany rukopisujestliže ji často vídati nemám!‘
A vždy předse jdu, jsa v myšlení,
potkám li se kde s slúpem, to nic není,
že sednu na ocasu a sobě čelo prorazil,
nič nečiji, jako bych se neurazil.
Vstana, i opět předse jdu,
přijda k svým, již pak v koutě sedu.
Nechť se mnú, kto chce, co chce, mluví,
spieš jemu stěna než já otpoví.
Tuž se oni sšeptávají,
a viem, že mi se mnozí posmívají,
že jako[aj]jako] yakor vejr v koutě sedím,
upra voči v jedno místo, tamž i hledím.
A tak sem tepruv v těžkém myšlení,
sedě sám, když tu žádného není,
i sedím jako ubohý člověk.
A čiň sobě já, jak chci kolivěk,
ona mi vždy jest v mém myšlení,
zdychaje těžce bez přestánie,
rozpomínaje sobě, co jest pěkná,
k tomu všecka dobrá a šlechetná!
A byť věděla mé myšlenie,
