za[p3v]číslo strany rukopisutajili, jiní zase všecko, což spatřili a shlédli, v poznamenání a spisy jisté uvedli a na světlo vydali; aby i ti lidé, kteříž tak daleko docházeti, těch svatých míst tělesně procházeti a očima svýma spatřovati nemohou, práce jejich účastni byli, a čtouce ty nábožné cesty a pouti, duchem a myslí v těch místech se stavěli a vnitřním zrakem srdce na divné skutky a zázraky božské hleděli a s vděčností je sobě připomínali. Poněvadž není možné všechněm do těch krajin putovati a vandrovati: všechněm pak užitečné a potřebné Boha v skutcích jeho znáti a oslavovati.

Nacházím v historiích, že i z národu našeho českého, kterýž vždycky nad jiné nábožnější býval, mnozí jak z obecných, tak z urozených a slavných lidí na ty svaté pouti se vydávali, jako Menhart, biskup pražský v počtu desátý, vypravil se do Jeruzaléma za příčinou náboženství léta Páně 1530. Tehdáž křesťané vládli Zemí svatou a stolici svou královskou měli v Jeruzalémě. Pročež i snáze, i bezpečněji bylo věrným na ta místa putovati z těchto krajin, když i císařové řečtí ještě na Východu panovali a ukrutní pohanští národové tak hluboce do Azie a do Europy se nevysuli. Po letech téměř sedmnácti, když žoldán babylonský vtrhl do Země svaté a oblehl krále Baldvína v Jeruzalémě, tu císař Kunrad III. z ponuknutí Ludvíka, krále franského, sebral silné vojsko a táhl křesťanům na pomoc; vedlé něhož také s svým lidem vypravili se knížata česká Vladislav a Jindřich, vlastní bratří, a Spytihněv i Kunrad, markrabě moravské, strejcové jejich. Ti všickni s císařem táhli skrze Polsko a od krále Boleslava Kadeřavého netoliko přátelsky přijati a slavně ctěni, ale až k moři Pontus Euxinuscizojazyčný text provedeni byli. A přijevše k Jeruzalému, retovali města a do padesáti tisíc pohanův v jedné bitvě zmordovali, kdež však křesťanů toliko do půl druhého sta na místě zůstalo. Ač pak koli dosti podobné jest, že předtim i potom nejedni z Čechův takové cesty předsebrali a po dnech některých pouti lidem, zvláště starším, v paměti zůstávají: však žádný z nich cesty své a příhod rozličných, i co tam kde viděl, nevypsal a v známost neuvedl, o nichž by vůbec vědomé bylo, kromě dvou. Z nichžto jeden byl Martin Kabátník z Litomyšle, kterýžto po zemi z Čech skrze Moravu, Slézko, Polsko, Rusy, Valachy, Turky šel až do Konstantinopole. Odtud, přeplaviv se přes úzké moře