vysloviti muože. Ačkoli znám, co jest již jazyk latinský v ozdobě a co český, ani mne tajno nenie, že tento {latinský}marginální přípisek soudobou rukou pílností lidskou již jest ušlechtilejší nežli náš český, ale mluvím o přirození a zpuosobu obojieho jazyka, tak vo tom drže, že kdyby též pílnosti při okrašlovaní svého jazyka prvnější Čechove byli užívali anebo nynější ještě toho hleděli jako někdy Římané, jazyk český, co se tkne světlosti řecké, lahody, lepoty, nad to i ozdoby, i slov skládanie, byl by nad latinský v tom mnohem i šťastnější, i hojnější. Abych pak nemnožil řečí při věcech jiných, nechtě z toho jedno za duovod toto: neb toho, čemuž Řekove omiocatalexincizojazyčný text řiekají, Čechove pak mohli by řieci „podobné skonánie“, latina, jsúci cos hrubšieho, neráda trpí, čeština pak též jako řečtina velmi tiem osladčuje a libé činie mluvenie. V čemž i Gorgias vonen leontinský, i Polús agrigentinský velmi častý jest. K tomu rythmencizojazyčný text, což Čechove „rym“ jmenují, latina prostě nenávidí, ale čeština s řečtinou netoliko tiem řeč svú ozdobuje, ale i lahodnou činí. Při kterémž ozdobovánie Izokrates tento tak veliké a tak ustavičné užíval pílnosti, že se i útržky tak přielišného usilovánie neuvaroval, neb i Filonikúš, i Jeroným mudřec v tom ho jaks nešanují, ač při jiném ho vychváliti nemohou.

Pro tyto tehdy přičiny, ač sú ještě i jiné velmi mnohé, rád sem na sebe tu práci vzal, abych tuto řeč Izokratovu, kterouž nějakého Demonika a skrze něho všecky mládence k ctnostem napomíná, vedlé mé možnosti, jestliže ne tak ozdobně, jak sám jest v sobě, neb to nenie možné, aspoň věrně v češtinu přeložil a tobě za znamenie a zavdavek našeho přátelstvie oddal, kterouž že vděčně přijmeš, nepochybuji. Neb i to snad za dar nějaký muože projíti, zvláště že jest skutek řečníka takového, kteréhož řeči, jakož mluví Dionysius alikarnázský, kromě toho, že sú vymluvnosti i velmi unešené, i velmi libé, jsú samy dostatečné těm, kteříž by města řádně zpravovati chtěli.

Přijmiž tehdy toto ne tak pro mne, kterýž sem vyložil, jako pro toho, kterýž jest složil, za jakýž takýž dárek. Ačkoli mnozí se nynie nalézají, kteříž se snad tomu smějí, ale však za prvnějších časuov netoliko páni anebo vuodce nějací, ale i králové, i ciesaři velmi toho šanovali, když ne bohatstvím a marnou [pýchou]text doplněný editorem,