pravě, že jeden z synóv izdrahelských udáven na ulici leží. Tehdy ihned svatý Tobiáš i oběda nechav, z svého pokoje vyskočiv, a by ještě nic nejedl, k tomu mrtvém tělu přiběhna, na se je vzal a tajně je do svého domu nesl, a když by slunce za horu zašlo, tajně je zachoval. A když tak toho mrtvého těla u sebe tajieše, pojedl chleba s pláčem a strachem, rozpomínaje se na ono slovo, ješto řekl hospodin skrze Amos proroka: Dni hodu vašeho obrátie sě v pláč v žalostivý a v kvielenie. A když slunce zašlo, šed i pochoval to tělo, z něhožto trestáchu jeho všickni přietelé a řkúce: „Již si byl proto trestán zabitím a ledva si smrti utekl, a ještě mrtvé pochováváš.“ Ale svatý Tobiáš viece se boha boje než krále, kdež mohl, zabitých těla pochopě, v svém domu zataje jich, o pól noci je pochováváše. Tehdy když se to jedné přihodilo, že svatý Tobiáš pochováváše těla mrtvá, ustal a domóv přišed, u stěny se povrhl i usnul. {Tehdy lajno horké vlaštovičie jemu v noci z hniezda upadlo, tak že ihned oslnul.}marginální přípisek soudobou rukou Ale to pokušenie proto naň buoh dopustil, aby jemu budúcím štědrý byl dán příklad pokory jeho i svatého Joba. Když jest svatý Job od svého dětinstva vždy sě boha bál a jeho kázanie zachovával, proto sě proti bohu nic nezamútil, že rána slepoty jemu přihodila se jest, ale ustavičně v kázni boží ostal, bohu vždy děkuje ze všeho všech svých dní. Neb jakož svatému Jobu posmieváchu se králi, dráždiec jeho, takéž tomuto přátelé i rodina jeho posmieváchu se jemu a řkúc: „Kde tvá naděje, pro nižto almužny dával si?“ Proto jim svatý Tobiáš porokováše a řka: „Nemluvte tak, však jsme synové svatých a onoho života čekáme, jimžto má buoh dáti těm, ješto nikda viery neproměnují.“ Zatiem Anna, hospodyně jeho, chodieše na každý den k tkadličiemu řemeslu a tu, což svýma rukama vydělala, z toho sobě pokrm a jim potřebu přinosieše. A když jemu byla kozlec polapila a domóv přinesla, uslyšav její hospodář svatý Tobiáš, ano kozlec měčí, povědě a řka: „Vizte, ať nenie kradené, ale vraťte těm, jichž jest, pánóm jich, neb nám neslušie kradeného ani jiesti ani sě dotknúti.“ K tomu rozhněvavši se jeho hospodine Anna, odpovědě a řkúci: „Zjevně tvá naděje účinka a tvé almužny již sú se ukázaly.“