jich byl dostatečnější a hojnější, a čehož doma nemají, u súseduov, ač dobře dalekých, vypójčují. A již téměř všecky knihy pohanské i křesťanské z latinských, jeden jazyk druhým vykládajíc, němečské sú učinili, kdež my snad ještě žádných nemámy. A tak skrze tu pilnost vykládanie a snažnost, skrze takovú milost, kterúž k jazyku svému mají, stalo se jest, že což v Čechách a v jiných národiech učení toliko čtú, tomu v Němcích i lajci, napořád svým jazykem čtúc, rozumějí. A divie se mnozí, jak říšská města, v nichž s větčie strany Němci jsú, jak němečské země v pokoji, v bohatctví, bez búřek, bez zločinstva, lúpežuov, morduov, bez zemí i měst zkaženie, v spravedlnostech městských a v řádu tak mnoho let trvají a den ode dne v zboží, v slávě, v pověsti a vzácnosti, v múdrosti, umění rozličném i výmluvnosti zřetedlně se rozšiřují, jak obecné věci, i domácie, dobrým pořádem i sami se zpravují, obecné dobré ziskuom domácím předkládajíce. Ale ktož toto o Němciech vie, ten se tomu diviti nebude. Neb rozličné knihy čítajíc, mají, čím by se mohli vně i doma zpraviti, a starých lidí následujíc, nová zločinstva skrocují a s počátku jim zniknúti nedopúštějí, kdež u nás ani zákon Boží, ani pravda Božie, ani ustavičná den jako den kázanie, úpenie, zpievanie, nic k tomu podobného uvésti ani v městech, ani na zemi nemohú. Ale od obecného k zvláštniemu dobrému se obrátě, řeč svú k konci přivedu, když o vykládaní ne nic promluvím.

Ktož z jednoho jazyka v jiný vykládají, druzí slovo z slova, jiní rozum z rozumu vykládají, já pak v tomto vyložení obého sem následoval, viece však rozum z rozumu vykládaje než slovo z slova. Neb žádný, ktož co vykládá, k tomu zavázán nenie, aby slovo z slova vykládal, než když ten týž rozum jiným jazykem rozumně a věrně vyloží, dosti jest tomu učinil, Horacius a Jeronymus to svědčie. To sem já v těchto i v jiných knihách, kteréž sem ne jedny již vyložil, zachovával, za práci svú ne cti, ne jména rozšířenie, ne peněz, ne chválenie zde od lidí čekaje, ale úžitku obecného toliko nynie a vděčnosti