skutečníci bez pravé viery jsú těmi slovy od Boha a od Krista jeho odcizeni, poněvadž se jemu líbiti nemohú. A o právě věřícím učitel náš s prvními znamenitý Jeronymus na první žalm praví tak, že ktož právě věří, nehřeší. Vidíš tehdy, že pravá viera všecky hřiechy zahánie, všecky spravedlnosti k sobě táhne. A tak známo jest, že na ní všecko jest. Neb my ne našími skutky, ne našími zasluhováními, ale dobrotú a smilováním Božím a Krista jeho zaslúžením k nesmrtedlnosti, skrze však vieru a milost, přicháziemy. Tu i spravedlivy učiněni bývámy. Uvěřil prej Abraham Bohu, a počteno jest jemu za spravedlnost, z té příčiny i křesťané všickni, že všecko náboženstvie na vieře pravé záleží, věrní slovu, a pohané, židé i všickni jiní, kteříž Krista neznají, nevěrní, ač i skutky tvrdé oblibují.

Ale nynie o vieře širšieho mluvenie zanechám, k Zlatoústému se navrátím, kterýž ode mne nynie jest vyložen, kteréhož sem i z té také příčiny rád vyložil, aby se jazyk náš český i tudy šířil, šlechtil a rozmáhal. Neb nenie tak úzký, ani tak nehladký, jakož se některým zdá. Hojnost a bohatstvie jeho z toho muož poznáno býti, že cožkoli řečsky, cožkoli latině, o němčině nic nynie nepravím, muož pověděno býti to též i česky. A nenie těch knih žádných řečských ani latinských, leč bych se já, milostí jazyka svého pojat sa, mýlil, aby v český obráceny býti nemohly. Co se pak hladkosti jeho dotýče, neviem, by tak výmluvně, tak ozdobně, tak lahodně všecko jazykem českým pověděno býti nemohlo jako řečským nebo latinským, bychom se toliko snažili a jedni mimo druhé chvátali, abychom jej vyzdvíhali, tudiež by jazyk český hojný, mnohý, vytřený a sebe světlejší viděn býti mohl. I pulerovanější Němci, jichž jazyk tak drstnatý, tak dreptavý a tak nerozumný jest, že jeden z druhým mluvě, Němec z Němcem, sobě častokrát nerozumievají, a však jej našemu na potupu šířie a trú, tak, že i latinská slova veň vtrušují, aby vždy jazyk