[92r]číslo strany rukopisua cti má býti zbaven a odsúzen i všeho svého, což by kde měl, na milost pána toho, jenž jest ot něho držal. Všecka obec toho kraje má vstáti proti němu a jeho dobyti i dáti jej jako zrádce na smrt ku popravě najbližšie, aby jej oběsili.
O úředníciech větčích u desk pražských
Obyčeje dobrého, jenž jest byl od dávna, potvrzujem v našem českém království i písmem svatým dovodíce, jenž praví, že ti, kteříž súdí v spravedlnosti, mají súditi a seděti zjevně a svobodně, protož ustavujem k věčnosti v našem českém království, aby najvyšší komorník a najvyššie sudí na každé léto čtyřikrát každý na svém úřadě seděl, jakož na jich úřad slušie, súdíce spravedlnost. A drže každý váhy[g]váhy] wady v rukú, zpomínajíce na boží súd, aby žádný od pravdy se neodchýlil, nebo na kterú mieru lidem budú vážiti a měřiti, na túž jim bude otměřeno. Ale toho sedění nemá nižádný úředník zameškati, leč by byl na králově službě pro jeho čest a pro obecné dobré.
O rozdávanie úřaduov
Úřady větčie, totiž komorničtvo, súdové a piesařstvie od královské milosti rozdávány mají býti podlé jeho vuole osobám počestným a v spravedlnosti poznalým. Než komorník a sudie mají býti z urození šlechtičieho, ale jiní úředníci také mají sazeni býti, jenž [92v]číslo strany rukopisuby byli ve cti a v dobrých obyčejích poznáni a ješto by měli obydla a dědiny v českém království.
O sedění piesařském a o chování desk zemských
Piesařové zemští, jakož obyčej starý držal, aby sedění měli a bydlili na našem hradě pražském, téhož obyčeje potvrzujem. A dsky zemské nebo knihy, kteréž má na dědiny nebo na plat dokonané, ty mají býti zapečetěny pečetmi najvyššieho komorníka, najvyššieho sudieho, najvyššieho písaře zemského a purkrabie pražského. A mají býti schovány v kostele pražském v kaple podlé svatosti a nemají nikdy otevřieny býti, než při najvyššiem komorníku a při pániech zemských, jakož jest obyčej byl od stara dávna.
O psanciech k milosti navrácených
Každá milost má s rozmyslem konána býti, tak aby tú milostí spravedlnost nebyla poškvrněna. A protož z božie milosti ustavujem, když by koli český král kterému psanci pro lúpež, pro zlodějstvo neb pro kterúž kolivěk zjevnú vinu chtěl milost dáti, to muož učiniti, aby jej živil. Ale ta poškvrna má na něm ostati podlé zaslúžení jiným na znamení, aby se téhož varoval.
