mat[4v]číslo strany rukopisuka ještě jednou na mrtvé tělo dcery své, pozdvíhši roucha, kteréž jí na tváři leželo, na ní pohleděti chtěla; nebo tam toho obyčeje není mrtvých těl v truhlách do země pochovávati, než tak zprosta v oděvu do země pochovají a zahrabí. Tu ta mrtvá děvečka, vstavši vzhůru, otevřela oči, náramně a srdečně vzdechla a čerstvě sem i tam se ohlídala, a tvář její tak pěkná a spůsobná byla, mnohém libější nežli kdy prvé, i učinila promluvení své s rozšafností, radostně k mateři své takto řkouce: Má milá matko, kterak jste vy tak převelmi velice proti Pánu Bohu prohřešili a mne jste v některých věcech zarmoutili, ale v tom se nyní spokojte, neb jest již vám všecko odpuštěno. A tak v tu hodinu, v pěti dnech pořád zběhlých, já zase bohdá v ta místa, tu, kdež jsem nyní byla, příjdu, ano i vší radosti spasitedlné nabudu. Potý žádala oděvu svého, aby se oblekla, a jísti, aby jí dali, žádala. A ti, kteříž jsou tu tehdáž přítomní byli, okolo ní stojíce, na vše patříce, ulekli se, a poněkud se domnívajíce, že by snad v tom nětco jiného bylo, nebo jsou nikdá prvé toho nevídali, ani takového potěšidlného promluvení od tak sprostné děvečky neslýchali, kteráž jest od sprostných rodičův svých odchována byla. A tak tu ti pospolu shromáždění lidé to, což viděli, za veliký div boží sobě to pokládali, nebo jistě nač jest se tu tehdáž bylo dívati a díviti, že tam do toho domu k spatření téhož divu tak veliký počet lidu se ustavičně hrnul. Táž pak děvečka takovou řeč k nim činívala: Ó, milí lidé, nechť vám to nic divného není, že [C1r]číslo strany tisku