[2v]číslo strany rukopisujakož tuto nížejí o tom obšírnějí poznamenáno jest.

Osmého dne měsíce ledna toto veselí a sňátek poctivý ve vší radosti se jest vykonával, v přítomnosti mnohých osob stavu rytířského, kteříž k němu přívětiví a náklonní byli, tolikéž i jiné s obojí strany přátelstvo. A jakž pak koliv, že jsou chudých rodičův byli: však nic méně, předce jsou ve vší náležité poctivosti ušetříni a dobře opatření byli.

Potom druhého dne takto se jest přitrefilo, že jedna děvečka, totiž sestra ženichova, kteráž byla chudého a sprostného sedláka[b]sedláka] Sedlaka dcera, jsa okolo čtrnácti let stáří, ta s druhou děvečkou z města Melvínku, Šimona Fraňka dcerou, přišla jesti s ní k jedné panně, tak řečené Anéžce, dcerce jediné urozeného pana Jiřího z Ramnic, do pokoje jejího, vše za dobrým umyslem, jakž obyčej při dobrých lidech toho bývá, chtíce jí navštíviti, kterak se má a co činí, přezvěděti jsou chtěly. I přišedši k ní do pokoje, spolu jsú uctivá a rozličná rozmlouvání měly. Ten pak jistý ženich pro svou poctivost dal jest sestře své tykýtový živůtek udělati, a jinými šátky nepříliš nádhernými, aby tudy lásku bratrskou poznati mohla, jí opatřil. Tu jest k ní ta panna, kterúž jsou navštívily, promluvení učinila a řekla: Hle, když můž tobě otec tvůj takové šaty dáti dělati, tehdať není tak chudý, jako se činí; to jen tak ku posměchu k ní promluvila. Ale táž pak sprostná a chudých rodičův děvečka nad tím se jest srdečně zarmoutila, a z pouhé své hlouposti tuto jí odpověd dala řkúce: Má milá panno, můj [B1r]číslo strany tisku