obě panny, zemanská i ta sedlská, v jedné hodině umřely, a to se stalo mezi hodinou třetí a čtvrtou po poledni, nad čímž jeden každý, kteříž na tom veselí byli, žalost velikou měli: obzvláštně pak ten zeman, nemaje nežli tu jedinou dceru, že jest mu tak náhle umřela, srdečně litoval. Všichni se nejináče domnívali, poněvadž se to v náhlosti stalo, že jím někdo v pití jedu dodal.

Druhého dne, když ta mrtvá těla měli pochovávati, toho pilně šetřili, byly-li by otrávené. Tu ctihodný kněz Mikuláš Faber, farář té vsi, dal jím tu radu, poněvadž jsou spolu jedné hodiny umřely, tedy aby také do jednoho hrobu spolu pochovány byly. Ale týž jistý zeman nikterakž k tomu svoliti jest nechtěl, nýbrž dal svou dceru samu obzvláštně do kostela pochovati, učinivši jí pohřeb velmi poctivý, nad čímž on i všickni přátelé zármutek veliký jsou měli, pro tak náhlou té jediné jeho dcery smrt, kterážto jemu i všem přátelům, jsouce v rozkoši vychována, velice milá byla.

Nic méně, tolikéž i týž ženich s rodiči svými, ano i se všemi přátely jinými, nemalý, ale veliký zármutek nad tím měli, v příčině té, nebo ženich i všickni hosté, kteříž k tomu svadebnímu sňátku pozváni byli, jsouce předešle veseli, potom že jsú zámutku pocítili, ale však to Pánu Bohu všemohúcímu poručiti museli, a podlé řádu a obyčeje křesťanského se strojili tu umrlou děvečku ku pohřebu nýsti, k kterémuž jsou se přátelé i jiní lidé sešli a ty zarmoucené rodiče a přátely těšili, s ními žalost a zármutek také měli. Tu smutná a truchlivá matka