po[238r]číslo strany rukopisukrmu nepřijímala, ale Jezus Kristus skrze svého anjela mě krmil. K nížto ciesař vece: Ještě se daj přemluviti, chceš li v mém království velice povýšena býti! K němužto ona vece: Ty to převrz na své mysli, koho mám s právem sobě voliti, toho li, ješto jest mocný, věčný a všie krásy plný, čili toho, jenžto jest nemocný, mrzutý a smrti poddaný. V tu dobu se ciesař velmi rozhněvav, k ní vece: A já tobě proti tomu volenie dávám, aby anebo našim bohuom obět vzdala a jim se modlila, anebo přehrozné muky a ohavnú smrt trpěti budeš! Jemužto ona vece: Jakž tobě kolivěk libo, tak mě mučiti kaž! Nebo toho dávno žádám, abych svú krev pro Jezu Krista prolila, jakož jest on pro mě svú svatú krev prolil.
V tu dobu jeden ciesařuov úředník a starosta, uzřev ciesaře hněviva, poče jemu raditi a řka: Kaž učiniti čtyři kola pilami ostrými a končitými hřeby zřiezená, a tak se nad túto nepovolnú dievkú pomstíš a jiným křesťanuom hrozné smrti příklad ostavíš. To svatá Kateřina uznamenavši, poče Hospodina prositi, aby svému svatému jménu na čest ta kola obořil. A když svatú Kateřinu mezi ta kola přivázali, přišed anjel, ta kola tak hrozně ztroskotal, že kusové, ruozno padajíc, čtyři tisíce lidu pohanského zbili. Tehda ciesařová, k tomu přihlédajíc a ten div uzřevši, ješto se u vieře dřieve tajila, ihned silnú myslí před ciesaře přistúpivši[ahd]přistúpivši] przyſtuyiwſſy, poče jemu porokovati z tak nemilostivého účinka. To ciesař uslyšav, u veliké náhlosti, vida, ana křesťanskú vieru drží a modlám se modliti nechce, kázal jí najprvé prsi vyřezati a ihned jí hlavu stieti. A když ji na muky vedli, poče svaté Kateřiny prositi, aby za ni Boha poprosila. Jížto svatá Kateřina vece: Nestrachuj se, milá královno, neb dnes za tento neustavičný svět přijmeš věčný v nebesiech přiebytek. Tehda poče ciesařová snažnú myslí těch katuov ponúceti, aby to, což mají učiniti, na tom se nemeškali. V tu dobu ti nectní úředníci, v ni se uvázavše, před město vyvedše, jejie prsi železnými udicemi z kořen vydřevše, na tom miestě jí hlavu stěli. A jejie tělo[ahe]tělo] ťelo Porfirius pochoval.
Potom nazajtřie na ciesařově dvoře počechu mezi sebú rozmlúvati, kam by se ciesařové[ahf]ciesařové] Cžyeſařove tělo podělo. Proněžto mnohé, chtiec zvěděti, mučiec bili jsú. V tu dobu Porfirius, na jevo vystúpiv, zavolal a řka: Jáť sem ten, ješto sem služebnici boží pochoval, a křesťan jsem. Tehda ciesař, velikými hněvy jako se pominuv, velmi zařvav, vece: Nastojte na mě na hubeného, že ten Porfirius, jenžto byl má zvláštnie útěcha[ahg]útěcha] vťecha a mého života stráže, také oblúzen jest. A když také jiným rytieřuom žaluje rozprávěl, tehdy oni vystúpivše ciesařovi odpověděli a řkúce: Ano i my křesťané sme a sme hotovi pro Jezu Krista umřieti. To ciesař uslyšav, u velikém
