I jeli se Římené tázati svých bohóv a svých modl, co by měli učiniti, že by ta jistá škodlivá diera a ten jistý zlý smrad a oheň minul. Nebo jest vždy den ote dne viecež a viecež se rozmáhal ten oheň a ta diera. I odpověděly jim jich modly řkúce: Tato diera nikdy nemine a ten oheň, leč naleznete člověka a muže, ješto by dobrovolně v tu dieru skočil. A inhed Římené rozeslachu posly po všech zemiech a dávajíc na vědomie, že ktož by chtěl v tu dieru vskočiti, že by mu chtěli dáti, což by na nich požádal a ješto by toho dostáti mohli. I přijede jeden mládenec a vece k nim: Chcete li mi dáti spáti a ležeti po mé vuoli, jakž by mi se zdálo, s kterúž bych já kolivěk chtěl beze všeho hyndrovánie a překáženie tento rok celý. A když by ten rok vyšel, že chce dobrovolně vskočiti v tu dieru. To jemu páni římští slíbichu a on jim zase. A inhed po tom slibu, kdež mu se která krásná panna nebo paní slíbila v Římě, inhed, v kterémž ona domu bydlila, své kopie před tiem domem postavil a na to kopie klobúk a inhed musil její muž od své ženy se pryč bráti z domu, buď hospodář aneb buď ktožkolivěk. A on šel inhed k jeho manželce, ten jistý Martin, i ležal a spal s ní a činil s ní, což chtěl. A v kterémž domu koli tu noc ležal, tu mu ta jistá hospodyně ten den aneb dokudž jemu libo bylo, všecko musila učiniti takéž jako svému vlastniemu hospodáři. A když to tak plný rok vedl a že mu to Římené zdrželi, což jsú mu slíbili, tehdy on jim také chtěl zdržeti svój slib. Oblek se v své oděnie i jel po těch po všech, vsed na svój oř, s kterúž jest měl známost, jakož dřéve o tom stojí psáno, a kratochvilně svú tu každú zmileličkú objal a políbil a požehnal. A těm