a mužie držěli by sě rádla.
Chtiece své řěči užiti,
jechu sě hradu staviti.
Dievky hradu Děvín vzděchu
a Vlastu za knieni vzěchu.
Ta po všie zemi dievkám posla posly
řkúc: „Podbimy pod sě ty bradaté kozly!“
Neb sě tehdy pohansky jmiechu,
mužie dlúhé brady nosiechu.
Vecě Vlasta: „Kteráť leží na nich moc?
Zapíjejí sě na každú noc.
Když nad nimi svítězímy,
co chtiece z nich učinímy.“
Pro tu sě řěč mnoho dievek k Vlastě obra
a na šest[d]šest] ſet set sě jich do Děvína dobra.
Jako holubi letie z svých kotcóv,
takež sě dievky bráchu ot svých otcóv.
Když bieše mužóm toho brániti
a každému svú dceru bíti,
dívno jim to bieše viděti.
I jechu sě tomu smieti,
že dievka okročmo na koni sedieše
a druhý po niej prázdný vedieše.
Mužie z smiecha nemúdrého
dojidechu smutka velikého.
Mohúc to zlé slovem uhasiti,
i dachu velikému zlému býti.
Snad jsú byli nepomněli,
že múdří sú za příslovie jměli
řkúc: „Kto chce v domu škody zbýti,
nedaj jiskřě uhlem býti.
Neb uhel často ohněm bývá.
[I-162]číslo strany ediceproňž bohatý sbožie zbývá.“
Tak mužie, mohúc slovem obrániti,
i dachu z mála vojsku býti.
Kněz Přěmysl chtieše toho brániti,
páni řkú: „Pokusímy, co dievky mohú učiniti.“
Vecě Přěmysl: „Viděch ve sně dievky, krev ločíce
a po všiej zemi jako vsteklé běhajíce.
Pro ten sen boji sě v zemi zlého.“
Páni na smiech obrátichu sen knězě svého.
O Vlastině múdréj radě
Když dievky ot otcóv sě brachu
a na Děvín sě vzebrachu,
dci otci otpovědě,
sestra bratru to povědě:
„Již já ničse nejsem tobě,
každý měj péči o sobě.“
Pak sobě slíbichu vieru,
Vlasta jim da v pití smieru,
aby tlustosti zbyly,
čerstvy a múdry byly.
Po tom jě na tré rozděli
a úřady jě poděli.
Múdřějším hrad poruči
a v radě jě seděti uči
řkúc: „Ktožť rád sedí v radě,
ten ostojí v každéj svádě.“
Krašším sě káza líčiti
a chytréj řěči učiti
řkúc: „Tiemto mužóm poleku,
kdež jich mocí nedoteku.“
Třetím káza s lučišči jezditi
a mužě jako psy bíti.
O prvém dievčiem pleně
Když sě dievky dobřě svyku
a na konich jezditi obyku,
jechu sě země pleniti
a všě mužě pořád bíti.
V ódění sě dievčie srdcě proměnichu,
že proti mužóm jako kámen biechu.
Ijedna přátel nebránieše,
dci na svého otcě vedieše.
Kněz Přěmysl da to všiej zemi věděti,
ale mužie nevědiechu, co tomu sdieti.
Neb oděnie nejmějiechu
a na jich koních dievky jezdiechu.
Však jakž mohúc sě sebrachu
a přěd Děvín sě brachu
mniece, by dievky měchýřem zahnali,
a mniece, by jich na hradě nedočakaly.
Přěmysl nerodi s nimi jíti
řka: „Rod mój musil by toho škodu jmieti.
Neb vědě, že dievčie lsti nemóžete zbýti
a ot nich vám jest pobitu býti.
By mě u prvém boji pobily,
mój by rod nepřietelé skóro zbili.
Pro to s vámi nechci jíti
ni vám razi sě s nimi sníti.“
Mužie jeho rady netbachu,
proti jeho vóli přěd Děvín sě brachu.
Mužie, když [3v]číslo strany rukopisuhrad uzřěchu,