Neb žena lépe umie jehlú šíti
než v súdě mužě súditi.
Auvech, kako mě to velmi rudí,
že náši zemi žena súdí.“
I jě sě jie viece všěch paní haněti,
jehož já nechci mluviti.
Libušě to uslyšěvši,
nemúdřě mu přěhověvši,
nic jemu neotpovědě,
ale valný sněm zapovědě.
Když sě na sněm všichni snidu
a přěd Líbuši přijědu,
tehdy ta všie země máti,
jě sě hanby své žalovati.
Zeměné to uslyševše,
své sě hospodě nasmievše,
jako s patra sě vzpodjemše,
rady ijedné nevzemše,
kříknú všichni jedním hlasem:
„Nevyplatímy toho jedniem vlasem.
Pravduť je mluvil člověk taký.
Neboť jest vila muž všaký,
jenž sě přěd ženú súdí,
jehož k tomu núzě nepřipudí.
Již déle nechcem hověti,
chcem mužě za hospodu mieti.
Jednohoť na tobě prosímy:
Pověz nem věščbami svými,
z které nem země radíš knězě vzieti.
Neboť v své zemi nemóžem podobného jmieti.“
O Libušinu proročství
Tehdy jim Libušě otpovědě
řkúc: „Toť vem beze lsti povědě,
jakož kolivěk ste mě uhanili,
když ste mě tak potupili.
Zlý člověk chtěl by to býti,
kterýž pro své dobré dá obci zlým užiti.
Obec jest každého ohrada,
ktož ji tupí, minulať jej jest rada.
Ztratě obec, neufaj do hrada,
bez obcě dobude tebe všeliká sváda.
Ale já vám své škody nedám zlým užiti,
chci vám beze lsti raditi.
Radějši byšte mohli mój súd trpěti,
než chcete za knězě silného mužě jmieti.
Lehcěť tepe dievčie ruka,
ot mužské rány bývá veliká múka.
Tu mně tehdy uvěříte,
když svého knězě za železným stolem jedúce uzříte.
Ale bude li nad vámi cizozemec vlásti,
nemoci bude váš jazyk dlúho tráti.
Túhať jest každého mezi cizími,
smutný utěší sě mezi známými.
Každý kralije přátely svými,
a ijeden múdrý neradi sě s cizími!
Pojmeť sobě lid jazyka svého
a bude vždy hledati vašeho zlého.
Na váš lid hledati bude viny
a svým rozdělí vášě dědiny.
Češte své, i krastavo,
nedaj v sě cizozemcóm, česká hlavo!
Tomuť vy učí ženská hlava,
kde jeden jazyk, tu jeho sláva.“
O Libušinu koni, ješto Přěmysla přinesl
I opět Libušě povědě:
„Jižť to já dobřě vědě,
komu býti vaší hospodú.
Jeďtež čstnější po mého koně vodu!
Jamžť jedno on poteče
a k komuž on přiteče,
toho na ten kóň vsadiece,
veďtež jej sěm, sě nesvářiece.
Budete li sě svářiti,
po tisíc let bude všie zemi škoditi.“
Libušě sě na své věščby vzpusti,
kuoň osedlaný bez uzdy pusti.
O nalezení prvého oráčě toto jest
Páni po koni pojědu,
až Bieliny řěky i dojědu.
Podlé řěky kóň poteče,
až na jednu úlehl i přiteče,
na niejž oráše muž veliký,
obinuv své nohy lýky.
K tomu muži kóň přiskočiv, i sta,
u něho sě vzbočiv, vzvysta.
Stojieše jako jat v udici,
pro to tej vsi vzděchu Stadici.
Páni na chlapě vzvěděchu,
že jemu Přěmysl diechu.
Počěchu sě druh k druhu smieti
i chtiechu jej inhed vzieti.
