Pakli kto má ženu zlobivú,

ale kup jí sukni novú,

a u vetchéj kaž vše dni choditi,

budeť sě daleko méně zlobiti.

[5] Pakliť bude láti druhé,

a ty jí kup třěvíce nové;

kažiž vetché[a]vetché] wethchey dievce dáti,

vždyť již bude méně láti.

Pakli k ní který hněv máš,

[10] kup jí měšec, nuož i nový pás,

a čímť bude viece rotiti,

máš ji vždy dary krotiti,

a čímť bude viece láti,

a ty jí máš vždy dar dáti.

[15] Pakliť jest nemilá proč,

a ty k ní pak vesele kroč,

vždy s ní pěkně nakládaje,

netepa jie ani jí laje.

Když tě bude chtieti bíti,

[20] nemáš nic pryč ustúpiti;

muožeš jie tiem pokusiti,

smie liť to pak učiniti.

Kdyžť dá dvě nebo tři rány,

ještě nehněvaj sě na ni,

[25] zdaliť klamajíc to činí,

ještě nedaj jí v tom viny.

Bude liť velmi búchati,

tepruv hlédaj utiekati,

schovaj sě někde uteka

[30] a svú duši v sě uvleka;

budiž tu, ažť ji[b]ji] gie hněvy minú,

potom bude mysli jiné.

Chovaj sě pak na večeři,

ať tebe viec neudeří.

[35] Mluv k ní velmi dobrotivě[1]dotklivě – připsáno při okraji

a čině k ní milostivě,

nehněvajě sě, ale směje

řci: „Máš zlé obyčeje;

milá paní, ostaň toho,

[40] škodíť tobě i mně mnoho,

ač ty sě chceš vždy zlobiti,

hněvajíc sě i mě bíti.

Včera s velmi provinila,

že si muže bíti chtěla;

[45] s právem by sě tiem styděla!“

Dobrotú svú jejie viny

přěmóžeš i ty zlé činy.

„Nezlosť sě tak, ani hněvaj,

pokoj sobě i mně daj.

[50] Snad sě já také rozhněvám,

i bude to škoditi nám;

že budevě zle bydliti,

budú sě nám lidé smieti,

nebo že tě musím bíti.

[55] Potom sě lépe pamatuj,

chceš li, sama sebe lituj.

Pomni, že jsi mě včera bila,

ty, má paní drahá, milá!

Jáť sem tebe nechtěl bíti,

[60] ani sě tobě brániti,

vše sem to přětrpěl míle,

obrátil to v kratochvíle.

Potom toho nemysl sobě,

bych já sě dal bíti tobě;

[65] ale já tě kázati mám,

to přikázal hospodin sám.

Již jsi střiedu vydržala,

že jsi mě včera kázala;

[jižť má střieda má nastati,]text doplněný editorem[2]verš v rukopise není

[70] chci tě do smrti kázati

hněvem, bitím i dobrotú,

chci tě tresktati tú rotú.

Když já sě z čeho rozhněvám

řkúc: ‚Jižť já dosti jmám,‘

[75] žělej, žes to učinila,

a budeš mi tiem viece mila.

Pakli tě kdy stepu z čeho,

řciž: ‚Ráda, milý brachku, všeho

chci sě ráda uchovati,

[80] tebe na všem poslúchati.

Račiž mi to odpustiti,

chci sě ráda polepšiti!‘

Když pak pokornú řěč mluvíš,

milejší mi býti musíš,

[85] chci sě lépe pamatovati

a chci tě méně hněvati.

Kdyžť netepu ani sě hněvám,

jedno k tobě dobrotu mievám,

pomni mne pak nehněvati,

[90] a to uměj zachovati;

kdyžť já mám milost k tobě,

nemievaj zlosti v sobě,

by proti mně chtěla zlostiti,

o vše sě se mnú hněvati.

[95] Chci té řeči dosti mieti.

Jezukriste, rač nám přieti,

v dobrém stavu pevně státi,

potom sě bohu dostati.“