nechudili a cizích národův nebohatili.

Odkud pak to jde? Z příkladův zlých, kteříž hned spočátku přetrženi nebyli, ale taková jim svoboda puštěna, že již netoliko zastaralý obyčej, nýbrž i právo za výmluvu mají.

Nebo neřádové v městech jsou jako neduhové v lidském těle a jednostejným se téměř spuosobem rodí i hojí. A protož dobrý správce jest jako skušený lékař v městě, jehož povinnost jest netoliko neřády stavovati a je jako nemoci hojiti, ale i to bedlivě opatrovati, aby všickni měšťané v mezech povolání svého stáli a jako v dobrém spůsobu zdraví vždycky zůstávali; a jakž se které, třebas chatrné znamení neduhu ukáže, zniku mu nedati a průchodu nemoci, až by se zastarala, nedopouštěti.

Jest zimnice, kterouž lékaři hecticamcizojazyčný text jmenují, nám slouti může tajemná a zastaralá; ta sprvu velmi snadná jest k zhojení, ale nesnadná ku poznání: potom, když se rozmůže, každý ji pozná, ale těžce kdo zhojí, pročež ji lékaři mezi nezhojitedlnými neduhy pokládají. I poněvadž my při našem stavu městském veliké nespůsoby a neřády spatřujeme a těch, jakž se koli snažíme, ač snažíme-li se, napraviti nemůžeme, co jiného o sobě mysliti máme, než že se v našem těle taková zimnice náramně rozmohla. A pročež potřebujeme výborného a skušeného lékaře, kterýž by v nás přirození jako obnovil a všecky živly i vlhkosti k náležité mírnosti přivedl.

Pokládá se pak první stupeň povstání z nemoci, když pacient svému lékaři o začátku neduhu, a jak jej v sobě kdy cítí, upřímě oznámí a potom rady jeho poslouchá. Než o těch, ješto jsou hecticicizojazyčný text, tak praví, když se v nich ta nemoc nejvíce rozmáhá, že oni tehdáž o své zdraví a o dobrého lékaře nejméně pečují, ale nejinák sobě počínají, než jako by se nejlépe na zdraví svém měli. Nacházejí-li se ty povahy při nás, čili nic, nechť to každý rozumný uvažuje a soudí, já toho vykládati nechci.

Než toho, což vůbec známé jest, nezatajím: že vždycky těžší jest neduh těch nemocných, kteříž bolesti necítí, než těch, ješto ji cítí. Týmž spuosobem vždycky jsou bláznovější, kteříž nejsúce zdají se sobě býti moudří, než ti, kteříž, znajíce nemoudrost svou, s jiným se o ni radí a moudrosti nabyti usilují. My tedy, necítíme-li svých bolestí a nestaráme-li se o lékaře a zdraví, připodobněni býti můžeme těm nemocným, o nichž takto Hippocratescizojazyčný text napsal: Kteříž v těžké nemoci bolesti necítí a podušku hmatají, peří z ní táhají a smeti zbírají, velmi zle se mají a není naděje, aby živí zůstati měli. A tak není divu, že v městech českých tak velicí a zastaralí nespůsobové nemohou se pojednou napraviti, by se pak hojení těch neduhův sám Aesculapiuscizojazyčný text aneb Hippocratescizojazyčný text ujal.

Nebo správa obce aneb města není tak chatrné a lehké umění, kteréhož by někdo třebas ze hry dosíci mohl; ale jest umění mezi jinými všemi, vymíně Písma svatá a pravé křesťanství, nejpřednější, nejlepší a nejtěžší, kteréhož lidé od přirození důvtipní z bedlivého čítání kněh a spisův moudrých lidí o správách obcí, z historí, z obcování s mužmi rozšafnými a v tom umění zběhlými i z mnohého skušení a práce, časem s opuštěním svých obchoduov a živností docházejí. To kdyby někteří v stavu městském bedlivě uvažovali, ne tak by se žádostivě na ouřady nutkali, v ně vprošovali a přímluvy za sebe časem dosti draze vykupovali.

Ale co jest to, že žádný v jakkoli nizkém a chatrném řemesle za mistra se nevydává, leč od jiných toho řemesla mistrův za hodného usouzen bude a mistrovský kus ukáže; v správě města jak se nejmenší hlas pustí o proměně ouřadův, ihned ti, ješto netoliko manželky, dítek a čeládky v domě, ale ani sebe spraviti neumějí, nejvíce o ouřad stojí, po něm dychtí a sebe k tomu za nejhodnější soudí? Takoví, jakž na radní polštář dosednou, pojednou se ve všech spůsobích, v mravích, v chodu, v mluvení, v pohledění promění a jak nad sebou, tak nad dobrými přátely, se zapomínají. Jakživi před tim na ouřadě nebyli, málo o tom slýchali, nic