Již sě vše zdálo po vóli.
S tiem pak běžíte do školy,
a to s velmi dobrú myslí,
[130] mniec, byšte na hody přišli.
Tuť vás pak starší omýtie,
i chléb i jíchu vám vzchytie
[a to všecko zjedie sami.]text doplněný editorem[2]verš v rukopise chybí
[Jmúť se vás bíti metlami,]text doplněný editorem[3]verš v rukopise chybí
[135] budúť sě nad vámi mstíti
hněvy, nejsúc dobřě syti.
Ach, toť vám psota nehovie!
Slýchalť sem dávné příslovie,
žeť žákóm draho vařenie.
[140] Protož ty nechaj svářenie
se mnú, nebť já také vědě
praviti o vašiej biedě,
což vy jie máte, žáci.
Ale my, panici dvořáci,
[145] když již za stolem sědem,
inhed na sě lúčiemy chlebem.
Myť nic nešetřímy toho,
neb ho mámy přieliš mnoho.
Tuť nám dadie jiesti dosti.
[150] Pakliže pro jiné hosti
nás kuchaři zapomanú,
inhed já od stola vstanu
i běžím tam sám k kuchyni:
dadieť mi dosti zvěřiny –
[155] pakli nenie, ale kaše.
Toť jest vše útěcha naše,
žeť jí ukydá druh druha
a tudy nás mine túha.
Někdy sě vladař v mě vpeří
[160] a mě svú holí udeří
v pleci nebo v hlavu ranú.
Inhed já odběhnu v stranu,
tohoť nikakž nenechaji,
od mateřeť mu nalaji;
[165] kromě leč by byla leč [by]text doplněný editorem byla hlucha,
tožť jiej nepovzní u ucha.
Když pak bude po večeři,
což nás koli dvorské sběři,
béřemy se dolóv s hradu
[170] a netrpiece v ničemž hladu.
Ale vy, žáci nebožátka!
Ach, že vás jest vaše matka
těžcě nosivši v životě
přirodila k takéj psotě!
[175] Já sě tomu velmi divi,
že ste jedno bitím živi.
Však vás za obyčěj tepú,
jednak burcují, jednak svlekú,
vymyšlujíc muky nové,
[180] o vy kaziec metly břězové.“
Netaže toho dořieci,
žák sě chtieše hněvy stéci
a řka: „Vy, podkoní hubení,
však ste vy tak zahubeni!
[185] U vás jsú zakrsaly kosti,
pro psotu nemohúc rósti.
Kdyžs mne nechtěl zbaviti,
již chci z knih o tom praviti,
což já o vás psáno mám.
[190] Když jeden jěl cěstú sám,
hodného pacholka ptaje,
podkonie sobě nemaje,
tuť sě jemu črt pokázal;
inhed mu sě přikázal
[195] i slúžil mu k jeho vóli.
Což jedno rozkázal koli,
v tom nikdy nebyl rozpačen,
avšak často za vrch vláčen.
To on všecko trpěl míle
[200] až právě do jedné chvíle,
když sě tak povětřie zrudi,
hroznú slotu s deščem zbudi,
o němž jest strach pověděti.
Ščastný, ktož mohl useděti
[205] toho nečasu pod střěchú.
Črtu nebieše do smiechu,
