Eilen[74v]číslo strany rukopisušpiglovi řekl: „Tohoť dobří lidé nečinívají, jakož jsi ty učinil, milý Eilenšpigle.“ Odpověděl mu Eilenšpigel: „Což jsem měl to učiniti sám druhý? K čemuž sem sám toliko pozván byl, všaks žádného více míti nechtěl než toliko mne samého, a měl-li bych více hosti přivesti, toť by se hospodáři nelíbilo.“ A s těmi slovy šel z domu ven. Soustružník za ním hledě, řekl takto: „Nu, odplatímť se toho zase tak, jakž ty, šibalský.“ Dí mu Eilenšpigel: „Kdo lépe umí, ten ať jest mistrem.“ Tehdy soustružník hned k rasu šel a řekl mu, že nějaký dobrý muž v jedné hospodě jest, jenž slove Eilenšpigel, tomu kůň umřel, máte jej ven vyvezti, i okázal mu ten dům. Ras vida, že to soustružník byl, řekl: „Chci tak učiniti.“ I přijel s károu před tu hospodu, kterouž soustružník mu ukázal a ptal se na Eilenšpigle. Eilenšpigel před dvéře vyšed, ptal se ho, co by chtěl. Řekl mu ras: „Soustružník u mne byl a pravil mi, žeť by kůň umřel, kteréhož bych měl ven vyvezti, tobě-li říkají Eilenšpigel. A jestliže to pravda?“ Obrátiv se Eilenšpigel, spustil poctivice, roztáhl řit daleko, i řekl: „Pohleď sem a pověz soustružníkovi, že Eilenšpigel v této ulici nebydlel a nevím, na které [75r]číslo strany rukopisuulici bydlí.“ Rozhněval se ras a jel s tou károu, až před soustružníkův dům přijel, té káry tu státi nechal a koně domu dovedše, obžaloval ho. A tak ten soustružník rasu šest zlatých dáti musil. Eilenšpigel pak koně svého osedlav, ven z města preč jel.
Historia LXVI.
Kterak Eilenšpigel od nějaké staré sedlky zahanben byl, když tobolku svou stratil
Před dávními časy v kraji luneburském v Gerdavě bydlilo dvé lidí, kteřížto v stavu manželském padesáte let spolu byli a děti veliké měli, kteréž zženili i rozevdali. Času pak toho byl
