[105v]číslo strany rukopisuřekla mu jednoho ševce žena, aby střevíce od ní koupil, koštoval jednoho, kterýž mu se dobře trefil, druhý také obul a s tim z ulice pryč běžel, ta žena za nim běžéci, volala: „Držte zloděje, držte.“ Sousedé chtěli ho chytiti, tehdy on řekl: „Nepřekážejte běžeti, neb běžíme o základ jedněch střevíců.“ A tak odtud utekl, ty pak střevíce dal pacholku svému.
Historia XCII.
Kterak Eilenšpigel u jednoho sedláka se zjednal
Jednoho času nějaký sedlák s pacholkem svým Eilenšpiglem do lesa jeti chtěl, aby káru dříví přivezl. Pacholek na koni seděl a sedlák za koněm [106r]číslo strany rukopisuna dříví. Tehdy sedlák, vida zajíce[ku]zajíce] Zagice před sebou přes cestu běžeti, řekl: „Pacholče, vobrať se zase, nebudeť dnes žádného štěstí, nebo zajíc[kv]zajíc] Zagic přes cestu běží, budeme dnes něco jiného dělati.“ I jel zase domů, druhého dne vyjeli opět ven, když pak skůro k lesu přijeli, řekl Eilenšpigel: „Mistře, vlk teď přes cestu běžel.“ Odpověděl sedlák: „Jeď předse, nebo pouhé štěstí jest, když vlk přes cestu běží.“ I vypřáhli koně na pastvu, a nechavše káry tu státi, do lesa šli a sekali drva, potom poslal sedlák pro koně a káru, aby dříví nakladli a domů vezli. Když ten dobrý pacholek z lesa vyšel, uhlédal, že kůň ležel a vlk hlavou v něm vězel a žral ho. Eilenšpigel byl pod pod tají vesel a běžel, přivolal svého pána, řka: „Poďte sem, pane, štěstí vězí v koni.“ Řekl mu sedlák: „Co pravíš?“ Odpověděl Eilenšpigel: „Jděte rychle, neb zmeškáte štěstí.“ I šel tam a viděl vlka, an v koni vězí a jej žíře. Tedy řekl pacholek: „Kdybyšte byli dali mi za zajícem[kw]zajícem] Zagicem jeti, byl by vám koně nesnědl.“ I dí dále: „Mistře, vy jste pověrný člověk, protož beru od vás odpuštění.“
Historia XCIII[kx]XCIII] LCIII.
Kterak Eilenšpigel do Paříže na učení táhl
[106v]číslo strany rukopisuŠel Eilenšpigel jednoho času do Paříže, kdežto byla disputací[ky]disputací] Dyſputacy od některých doktoruov, podlé obyčeje examinování na doktorství, tedy šel Eilenšpigel také s nimi tam a stál před tim, kterýž na stolici seděl a tuze na něho hleděl. Ten doktor řekl k němu: „Milý tovaryši, co tak pilně hledíš? Chceš se snad něco ptáti?“ Odpověděl Eilenšpigel krátce: „A já, pane, chci otázku učiniti. Co jest lepší, to-li aby člověk to učinil, což umí, čili to, aby se učil tomu, čehož prvé neumí? Aneb dělají-li doktoří kníhy, čili kníhy dělají doktory?“ Doktoři jeden na druhého hleděli a myslili jeden takto, druhý jináč, ale větší jich částka byla na tom, aby člověk činil to, což umí, že
