ho[209r]číslo strany rukopisuře, to učini, že před žádnú čeledí toho nezjevi. Králové mnozí a dalecí uslyšavše o kráse dcery Antiochově, jechu se snúbiti jie, někteří sobě a někteří za své syny. Ale král Antioch nechtieše dcery své vydati. I přikáza po svém království volati a řka: „Tak praví král Antioch: Dcery své nedám bez pohádky. A ktož pohádku uhodne, tomu dám svú dceru. A ktož neuhodne pohádky, ten svú šíji ztratí.“ Pro to právo mnozí se zbraňováchu a mnozí se také oddavše na štěstie i jechu se jie snúbiti zase, nebo dcera jeho té krásy bieše, že ktož ji dobře opatřieše, ihned se hrdla svého opovážieše. A ktož koli pohádku přijal a jie neuhodl, ihned hlavu ztratil. A pakli uhodl, král jemu řekl: „Dávajiť rozmyšlenie této noci, radímť, rozmysl se, aby hrdla neztratil.“ A když již mnoho kniežat i králóv stínal bieše, Apollonius, král tyrský, uslyšav o té královně pověsti a o jejím otci takové múdrosti i také o jeho veliké chytrosti. A také to jest vědieno, ktožť neváží, tenť nemá, i vece: „Pojedu a uzřím, co umie.“ Ne[209v]číslo strany rukopisubo král Apollón bieše veliký žák v učení a velmi chytrý a vším dvorstvem velmi udatný a krásný a nad jiné krále svým životem smělý. Což koli umysli, to da své radě věděti. Rada jeho poče jemu rozrazovati, ale on jich rady nerodi poslúchati. I dopta se do Antiochie, sstúpiv před Antiocha, vece jemu: Zdráv buď, Antiochu, ciesaři veliký. Přišel sem k tvému dvoru, žádaje se přiblížiti k tvému rodu.“ Antioch jemu vece: „Vieš li, Apollóne, právo mého dvoru?“ Apollón vece: „Viem a nad vraty sem je četl, než sem k tobě přijel, aťbych tvú múdrost slyšel.“ Antioch jemu vece: „Mé právo tvú šíji miení. A ty jsi syn otce velikého, protož tobě radím, aby sobě jinde přátel hledal.“ Apollón odpovědě: „Toběť věděti dávám, žeť tvé dcery žádám.“ Antioch jemu vece: „Slyš mě, Apollóne, a vyjdi před sien málo a jáť o pohádce pomyslím. A ty se dobře rozmysl, chceš li pohádku slyšeti, navrať se zase. A jestliť tobě tvá šíje milá, beřiž se do Tyra, maje mé odpuštěnie.“ Apollón jide před sien