Prol. 4 ad Ps1,1 Ne tak zjevně a otevřeně řeči Davida proroka jako písma jiných prorokuov mohú v jazyk cizí překládána býti. Neb ačkoli všickni prorokové v nějakém zastření podobenstvích a příslovích mnohých sú mluvievali, jakž duchu svatému té chvíle tomu lidu zdálo se, aby mluveno bylo, a protož jich řeči vždycky nesnadné k rozumění bývaly z té příčiny, aby tajemstvie božská a skutkové velebnosti jeho, o kterýchž sú mluvievali proroci, nebyli v zlehčenie dáni a od nehodných aby nemohli předvěděni býti. A také aby lidé, jich písma čtúce a potřebnosti jich znajíce, utiekali se k bohu, prosili i žádali jeho, aby jim otevřel rozum v písmích prorockých, nepochybujíce, že jest lidský rozum mdlý a nemóže k tak vysokým řečem přistúpiti, leč milost od pána boha zvláštní jim by k tomu dána byla. I kteříž koli bez té milosti a žádosti k bohu ta písma jich čítali aneb ještě čtú, těm rozuměti nemohú, neb jim jich neotevřel ten, kterýž klíč má uměnie, ješto každý potud porozumievá, pokud on otvierá, a nic viece.
Přitom pak že příslovie a podobenstvie ta, jimiž jsú mluvili proroci, nemohú tak obecná a zvyklá býti jinému jazyku jako tomu, v němž sú oni mluvili. Protož když ty řeči v jiný se jazyk překládají, ihned opět nad první již předepsanú nesnáz jinú novú činí a rozum člověka více zastierají, aby ne tak světle rozuměti mohl, co se mluví. A že pak nad jiné všecky proroky David prorok tu obvláštní povahu má, že řeči proroctvie svého v piesniech pokládá, kteréž jest k tomu skládal, aby byly k chvále boha všemohúcieho hudeny a zpievány od kněží a jáhnóv ustavičně. A tak podlé obyčeje piesní řeči ty jeho sú vyměřovány na verše a veršemi k jistým notám. A k tomu i slova všecka puosobena sú, kterážto když se překládají v řeč jinú, nemohú tak lahodně a pochotně znieti, ani tak rozumu otevřeného okazovati, jako sú to činila v řeči své první. A pak ktož by chtěl rozum toliko klásti a od nich samých daleko odstúpiti, již by nebyl překladač slov a řečí, ješto jest to skutek obvláštní toho, ktož má hojnú
