1. co [čnícího] (ot čeho, ot koho, komu čím) odtít, utnout, sečnou ranou oddělit, useknout: ruku, jíž krále zabil [Durynk], mu odtyechu DalC 98,40 (utěchu ~V) slug man im ab; všelikú ratolest…, jěž nenese ovoce, odetne ji KristA 91a; kterýž úd byl by odtat od těla ŠtítSvátA 151a; údové jich [kněží], totiž žákovstvo…, budú od nich odtati a odlúčeni ŠtítBrigP 54a abscindentur (v obraze); nánosek u přielbice odtaw TrojK 90a (var. a lat. v. ottasiti); dřevo, když bude odtiato od kmene RokJanB 57b; děťátku…ryb hledajícímu mečem hlavu otial SilvKron 17a abstulit; ║ abscindantur, id est amputentur…odtiati byli VýklKruml 300b (G 5,12: var. v. otřězati 1) vykleštěni. – Srov. otsieci 1

2. co [nežádoucího] odstranit (zvl. rázným zásahem), učinit rázný konec něčemu: Otetny rúhotu mú ŽaltKlem 118,39 (otny ŽaltWittb, var. v. otrúbiti 2) amputa; precamur prosímy…, ut amputes aby odtal omnes noxas vše škody HymnUKA 128b; aby zde i jinde neužitečné množstvie ujmúce neb odetnúce [tj. „štajgrů urburéři“], našich hór kverky oblechčili na nákladích ztrav PrávHorM 12b (~K, otsekúce ~S, ~T) inutili multitudine resecata