otrúbiti, otrubiti, -b̕u, -bí pf.; k rubati, rúbati
1. co (s čeho) odseknout, odetnout; [větev] utnout, useknout: pochytiv sekyru odrubi [Abimelech] větev s dřeva BiblCard Jdc 9,48 (~Ol, ~Lit, urubi ~Pad, uťal ~Praž) praecidit; všelikú větev, ješto nenese ovoce na mně [na kmenu vinař], odrubi ZrcSpasK 75 (srov. J 15,2); ten [kámen] tak sě drží dřeva, až často musí jej s dřěvem odrubyty LékVodň 165b. – Srov. urúbiti, otsieci 1
2. čeho [nežádoucího] čího odejmout něco něčího, zbavit něčeho někoho: Otrub úkory mé, jiež domněl sem sě ŽaltKap 118,39 (otni ~Wittb, otetni ~Klem, BiblLit, ~Pad, ~Praž, odvrať ŽaltPod, otejmi BiblOl) amputa; quia amputavit [Maria] (odrubila gl.) potestatem eius Káz Muz II E 9,3a