ostávajúcí adj.; k ostávati¹
1. zůstávající (na místě), ponechaný, zbylý: aby klasy zbierala [Rút] oſtawagicie, následujíc šlápějí žencóv BiblPad Ru 2,7 (jižto ostávají ~Card, ~Ol, ~Lit, kteréž padají ~Praž) remanentes. – Srov. ostávati¹ I/4, ostav́ený 1
2. stálý, trvalý: aby tvé radovánie bylo radostno a požívanie trvavé neb oſtawagicze Čtver 23b permansiva; manens oſtawagicieho VýklKruml 267b (J 5,38: slova ústavného BiblDrážď, ~Ol, přebývajícieho ~Lit, ~Pad, zuostávajícieho ~Praž, bydléce EvVíd, řeč jeho nemóž ostati u vás ~Praž); nemá zde [na poušti] bydla oſtawagicieho ChelčPostN 38a (zuostávajícího tisk); ║ disponuntur zpósobeny bývají [kameny, tj. svatí] permansuri oſtawagiczi sacris edificiis svatému ustavení HymnUKA 121a stávají se natrvalo součástí stavby (srov. ostávati¹ I/6). – Srov. ostalý 1, ostojúcí