obětník, -a m.; k obět, obětný
1. člověk přinášející oběť bohu: obietniczi z diela té oběti, ješto na ně slušalo, před bohem jediechu ComestK 154b (obětitelové ~C, ~S) sacrificantes; angeli andělové visitant navštěvují suos cives své měšťany t. obietnyky et hic a tuto sumitur přijímá sě Jesu corpus božie tělo SekvUKA 43b; má [Bůh] duchovnie modlitebníky, sobě milé obietṅiky Budyš 55a; anjelé ty oběti obětují před tvář boží, žádajíce obietniku, aby jemu zbožie rozmnožoval pán buoh ŽídSpráv 51
2. obětník, kněz konající oběti bohu: posvětil je [Kristus apoštoly], kardinály a biskupy a kněží, a řka jim: „Vezměte a jezte, toť jest tělo mé,“ v tom Kristus znamenávaje skrze ně budúcie všechny Obyetnyky jedno a ne obec Trak UK XVII C 15,194a; litator obietnyk SlovOstřS 90; jestli že [příslušejí úkony] knězi a obietniku, pravda jest pravá, že kto posvěcuje, zdvíhá, obětuje, že má také přijímati pod obojí HilPřijA 88; litator obietnik SlovKlem 60b. – Srov. obětovatel
Srov. obětujúcí