moč, -ě m.
moč, -i f.
k močiti
1. moč
2. močidlo, mokřina, močál, bažina
K 2: jen MamKapR ad Is 24,22. Sr. močidlo, urina, voda
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024).
moč, -i, fem., -ě, masc., Urin, stsl. močь fem. urina, z mok-. — Lékař má býti umělý, aby mohl mocz stavenú zbuditi Rhas. 155. V kom se staví mocz, nemóž dlúho trvati tamt.; když se v ňem (nemocném) mocz stavil t. 159. Člověk málo mievá moczy t. 155. Pak-li jest mocz biely aneb podoben k bělosti LékB. 209b. Jedny knihy od močze LékA. 25a. Zmý nežit ten moczem toho nemocného Rhas. 190. — Moč svůj vlastní pili Puch. 772b; aby… pili mocz noh svých ut bibant *perinam pedum Pernšt. Isa. 36, 12, aby… moče svého píti nebyli přinuceni Br. tamt. — mocz urina Prešp. 427, Rozk. 841.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².