močiti, -ču, -čí ipf.
sr. stsl. močiti
1. co čím močit, mokřit, činit mokrým; co (pole) čím zavlažovat, zalévat; co (tvář, prsa) čím (slzami) kropit, skrápět
2. co v čem (tekutině) namáčet, smáčet
3. co v čem (tekutině) močit, máčet, namáčet (v něčem), ponořením do tekutiny vystavovat jejímu působení
4. močit, vypouštět moč
Sr. máčěti, močovati, mokřiti, namáčěti, omáčěti, smáčěti
Autor: Štěpán Šimek
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 17. 5. 2024).
močiti, -u, -íš, impftiv., mokrým činiti, feucht, nass, wässerig machen: vezmi bob a mocz jen v octě a nech jeho moknúti den a noc ChirA. 188b; — mingere, harnen: moċícieo na stěnu mingentem ad parietem Kladr. 1. Reg. 25, 22; ktož močzi krví LékA. 88b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².