|
|
|
lúčiti, -ču, -čí ipf. 1. co ot čeho oddělovat, rozdělovat 2. koho rozlučovat; (manžele) rozvádět; ot koho, s kým odlučovat od někoho, zbavovat společenství s někým 3. koho, co ot koho („sebe“ ap.), čeho zapuzovat, odvrhovat, odhánět 4. co (část) z čeho (celku) vylučovat, vyřazovat 5. koho ot koho (Boha), čeho (víry ap.) odvracet, vzdalovat (v duchovním smyslu) 6. koho ot čeho zbavovat někoho něčeho, připravovat o něco Sr. otdělovati, otlúčiti, otlučovati Homonymní lúčiti k lúč dolož. až po roce 1500 Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 2. 5. 2024). 
lúčiti, -ču, -číš, impftiv., loučiti, odlučovati, rozlučovati, scheiden, trennen; stsl. ląčiti separare…, sln. lôčiti též, pol. łączyć a srb. lučiti coniungere, z ląk-. Významem bylo ląčiti původně vox media; význam rozdílný separare a coniungere byl v komposicích se sz- a ot- atp., a odtud přenesl se časem také na nesložené ląčiti, lúčiti. Srov. Mikl. Etym. Wtb. 173. — Což jest bóh… spojil, toho člověk nelucz rózno HusPost. 19b. Člověku není podobno, ženu… kterými koli obyčeji od sebe lučiti KřižA. 273. (Kacieři) mají od lidu lúċeni býti HusPost. 158a. Cožkoli od pravdy luczzi, toho sě (milost) střěže Kruml. 276a. Zrno slova božieho co (m. od) plev lidských ustanovení lúčiece HusE. 1, 236. Každý, jenž lúčí sě od božieho přikázanie, jest v boží kletbě t. 1, 253. Vše, ješto luczy od věčného spasenie Štít. uč. 152a. Která jest byla má vina…, ež mě luczis ot hospodina? Hrad. 141a. Pomyšlenie převrácená, kteráž lucžij od boha ChelčPost. 248a. Ješto nás lvvczije od ňeho Štít. ř. 141a. Když sě svoji lvvczije od tebe t. 83a. Ot toho sě ode všeho lvczije zákonníci t. 243a. Nelucziechu od kostela syna od ženimy přišlého Comest. 108a. Súditi mezi pravým a nepravýma lucziti čisté od nečistých ChelčPař. 193b. Když lucite řeči šesté kapitoly svatého Jana od tohoto skutku Kristova ChelčRepl. 41a. Nový zákon neluczy sě ot vetchého Lit. præf. Paul. — (Chudoba) syna s uotcem ráda luczy Vít. 44b. — (Práce manželská) aby vám z paměti boha neluczyla Štít. uč. 43b. — (Knihu Tobiášovu) z počtu božských písem židé utínajíce nebo luċiece secantes Kladr. předml. Jeron. k Tob. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lúčiti, -ču, -číš ned. loučit, odlučovat, rozlučovat; — lúčiti sě (od čeho) odlučovat se, odchylovat se Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
lúčiti nedok. = odlučovati, rozlučovati; — lúčiti sě (ot čeho) = odlučovati se, odchylovati se Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|