|
|
|
kto, koho pron. zř. též kte, koho pron. pozd. kdo, koho pron. ktože, kohože pron. ktož, kohož pron. 1. interog. kdo, kdopak; vyjadřuje otázku po osobě jako subjektu n. objektu děje; kto je vie ve funkci partik. jistotní kdoví, kdožví, bůhví; v řečnické otázce (zvl. s adv. pak) s platností oznamovací věty záporné cožpak někdo (tj. nikdo); v otázce záporné s platností oznamovací věty kladné kdokoliv, každý 2. obsah. kdo; uvádí vedlejší větu obsahovou (závislou otázku doplňovací) n. konstrukci s infinitivem n. s participiem akt. préz. po slovese existence („nenie /jest kto pomoha“ ap.) 3. relat. kdo, kdož, souvztažně se zájmenem s funkcí odkazovací ve větě řídící který, v podmětu u slovesa v pl. n. souvztažně s pron. v plurálu kteří; uvádí větné n. polovětné určení obecně pojaté osoby, popř. skupiny osob, jako (původně neznámého) subjektu n. objektu děje věty řídící; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli 4. ve funkci konj. podmínkové kdo, jestliže (kdyby) kdo, jestliže (kdyby) někdo; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli 5. ve volném spojení s adv. koli ve funkci konj. podmínkově přípustkové ať už kdokoli, i když (kdyby) kdokoli; přechází v ktokoli 6. relat. který, jenž; uvádí vztažnou větu rozvíjející některý substantivní člen věty řídící 7. indef. zvl. ve větě s dějem předpokládaným, žádaným n. mimočasovým někdo (ať už kdokoli), (lhostejno) kdo, nějaká osoba (na jejímž určení nezáleží); ve větě záporné nikdo; buď ktož buď kdokoli V překladech z latiny též za lat. qui ve funkci navazovací K užití zájmenného adjektiva jako spojovacího výrazu sr. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 157n., 161n., 189n. a 316n. Sr. čso, někto, který, jenž, buď Autor: Milada Homolková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 27. 4. 2024). 
kto, kto-ž, koho, koho-ž, pronom., kdo, wer, quis; stsl. kъto, z kъ-, kteréž jest ze kmene zájm. ko-, a sesilovacího přívěsku -to. Jest významu jen životného, proti čso, v. t, jímž se rozumí věc neživotná. Má tvary jen sing., ale významu mohou býti také plur. Přívěsek -to jest jen v nom. Změnou hláskovou je někdy kte za kto. Jinou změnou, vlivem adv. kda, kdy, kde, vyslovovaných gd-, vzniká gdo a kdo, toto vlastně jen v písmě místo vyslovovaného gdo; ale kto je pravidlem ještě v XV stol. a teprv od pol. stol. XVI ovládlo kdo (mimo slc). — I. U významu tázacím kdo? wer? quis? Kto sě bude zpoviedati tobě? quis confitebitur tibi? ŽWittb. 6, 6 (v otázce přímé). Kto jest rovně tobě? quis similis tibi? ŽKlem. 34, 10. Kdež sě člun u vodách plazí a kdež had po skalách lazí, kdež orel vstúpí v oblaky, kto má tako světlá zraky, by mohl ty cěsty poznati, ande s(ě) každá potratí? AlxV. 14. — Sem patří také kto je vie? = kdo to ví, kdo-ví!, vkládané do řeči, jako nč. kdoví; v. věděti. — (Člověk) sbožie shromaždije a nevie, komu jeho shromazdí ignorat, cui congregabit ŽWittb. 38, 7 (v otázce nepřímé); nevie, komu sbierati je bude ŽKlem. tamt. — II. U významu vztažném, kto = který, jenž, wer, welcher. Ktoz ti rád sedí v radě, ten ostojí v každiej svádě DalC. 9. Prvý, ktož tě potká, tomu stój t. 19. Ktoz kak umie, ten tak pěje AlxV. 53. ktoz chce, ten pochválí t. 61. ktoz sě mečóv ukradne, ten všelik v oheň upadne t. 497. Ktez jsú jemu živi byli, tu ť (t. v nebi) jsú NRada 1959. Skonají, ktoz závistivě činie MamA. 22a. Jimž dávaju, ktos co ráčí, ktos mi ščěpóv nepotlačí Jid. 97. Ktoz chce v domu škody zbýti, nedaj jiskřě ohňem býti DalC. 8. Ktoz tomu nechce uvěřiti, přída k s. Vítu móž sě tiem ujistiti t. 20. Nebude bydliti u prosědcě domu mého, ktoz činí pychost qui facit superbiam ŽKlem. 100, 7, genz činí pýchu ŽWittb. tamt. Ktoz tu biechu, každý spáše AlxV. 870. — Buoh, komuzz slúžím cui servio EvOl. 99b (Řím. 1, 8), podle latiny; tohoto Ježíšě skřísil buoh, komvzz my… svědkové jsmy t. 145a. — Vzdycháše vól všeliký, ande nenie kto jím ořě AlxV, 2253, nenie kto ořě atp. (s part. -nt); nenie kto slovce přidada AlxM. 5, 6; nebieše kto hromad bořě ani křovie kto kopajě AlxV. 2254; — nenie, kto by pomněl na tě qui memor sit ŽWittb. 6, 6, nenie kto by… (s kond.); nebyl by, kto by vypravil qui eripiat ŽKlem. 49, 22. — III. U významu neurčitém, většinou ve větách vedlejších, kto (bez přízvuku větného) = někdo, Jemand. Nevizu, by kto vás pravú žádost k nebesóm jměl aliquis vestrum Túl. 33a. Ač tak přěbýváš, by mohl tebe kto milovati t. 24b. Gdež nás kto gde domem (sedí) svD. 9. (Lovci) sde-j honady, gdež kto kak chtěl vóliu maj(ě) PilB. 15. Nač komu kak sčestie dáno Jid. 124. Když kto uteče sě na koho póhonem Rožmb. 104. Když kto na koho zmluví, že jest královi nevěrný t. 124. Kdy kto komu sľúbí co naplniti t. 229. Když sě kto přiečí komu AlxV. 1319. Kdež kto koho potka, tu nejmá přěd ním živótka t. 487. Daru má ot boha mnoho, když čstnú ženú daří koho t. 76. Gdyž juž mní kto, by byl zíščě AlxBM. 5, 6. Pak-li sě kte… nás kterému protivil Kat. v. 2161. Útok jest, když kto na koho utkne VšehK. 61b. — Ve větě záporné vyvinulo se i-kto = nikdo; I-kto j’ nemocen, bych já také nenemáhal ŠtítVyš. 103a; Ikto sě potkne, by mne to nepálilo t. takový y-komu ť dá pokoj, ne, i sobě ť neučiní pokoje ŠtítMus. 76a. — kto-si, -s’ kto-s’ kdo-si, ein gewisser: ktoſy quispiam SlovKlem. 3a. — kto-koli kdokoli, wer immer, v. koli. — gdo sě tiehne Alb. 21a; -kdo, niekdo Kruml. 135a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
lec-jak, -kak lec-kak-, -kamo lec-kamo, -kde lec-kde, -kdy lec-kdy, -kudy lec-kudy, -který lec-který, -kto lec-kto atp. v. leci-. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kto, ktož, ktožť zájm. ve významu tázacím a vztažném kdo, který; ve významu neurčitém někdo; v záporné větě i-kto nikdo Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kto pron. = kdo; (bez přízvuku=) někdo; — kto je vie = kdo (to) ví Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|