|
|
|
klamati, -aju, -á ipf. 1. kým posmívat se někomu, tropit si žerty z někoho 2. s kým žertovat, laškovat 3. že…, o kom ap. lhát, mluvit nepravdu 4. kým, koho o co oklamávat, podvádět, obelhávat někoho v něčem 5. kým, čím šálit, obluzovat, obalamucovat; (o ďáblu, rozkoši ap.) koho skrzě co, čím svádět někoho něčím 6. koho o co šidit, připravovat lstí ap. někoho o něco 7. koho poškozovat někoho podvodem, lstí ap. Sr. oblúditi, oklamati, poklamati, posmievati sě Autor: Kateřina Voleková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 6. 5. 2024). 
klamati, -aju, -áš, impftiv., žertovati, posmívati se, mýliti, lháti, šiditi, scherzen, spotten, irre führen, lügen, betrügen; pův. klamati kým, později a vlivem cizím klamati koho; a také klamati na koho, jako lháti na koho. — Kteráž (žena) chce se mnoho chechtati, mnoho šeptati s jinými a klamaty po oku na ně vzhlédajíc atd. Štít. uč. 56b. — Dějí jemu (mladému muži, který má ženu starou) klamagycz jím: To ť …tvá matka! t. 38b. Ani jest dobré, aby jeden druhým mnoho klamal a mnoho se posmieval jemu t. 64b. Ani ze jhry jeden druhým mnoho neklamay ŠtítMus. 32b. Nerazi ť, jie (t. čistoty) slibovati a pro nic bohem neklamati, ať buoh tebú neodklamá! t. 7a; neklamay bohem, ať te(bú) buoh neodklamá ŠtítJes. 15b (místa stejná). Syn boží dal pro ny klamati sebú ŠtítMus. 6a. Dobeš a Gozem klamachu námi subsannaverunt Ol. 2. Esdr. 2, 19. Mnú (si) klamala illusisti mihi t. Num. 22, 29, Mus. tamt.; klamal si mnú MamA. 25b. (Bůh) klamáky (instr.) klama illusores deludet Ol. Prov. 3, 34. (Světí) budú zatracenými klamaty, šlíce je k těm, ješťo olej prodávají Kruml. 92a. — Pohan neb žid nevěří, by otec, syn a duch svatý byl jeden bóh, a věří jako za pravdu, že nenie otec, syn a svatý duch jeden buoh, a tak myslí přichýlen jest jako k pravdě; a že nenie to pravda, protož klama sě v vieře ΗusE. 1, 3, klamati = mýliti, irre führen. — (Sladovníci) tak ť umějí falšovati, dobrými lidmi klamati Hrad. 133b, klamati = mýliti, lháti, šiditi. Sám sobú klamaſſ Pulk. 75a. Dokud mnú klamaſs decipis me Lit. Súdc. 16, 13. Ktož druhým klama decipiens Ol. Job. 12, 16. I die vrátný (příchozímu, který se vydává za císaře): klamaſs! GestaBř. 39a. (Kněží) těmi řády slavnými v kosteléch toliko zakrývají svá šeredstvie… lid o duše i o ostatky klamagicze ChelčPost. 1a. — Pročež ste klamali na toho, který mluviti neumí? Ezop. 2a, klamati = lháti, lživě žalovati na koho; že na ně (na spisy Petra Chelčického) kněží mnoho klamají ČČMus. 1886, 300 (z r. 1479). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
klamati, -aju, -áš ned. (kým) žertovat, posmívat se; klamat, mýlit, lhát, šidit; (na koho) lhát o někom Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
klamati nedok. (kým) = žerty si tropiti (z koho), posmívati se (komu), oklamávati (koho); — klamati na koho = lháti na koho; — klamati sě = mýliti se Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|