kto, koho pron.
zř. též kte, koho pron.
pozd. kdo, koho pron.
ktože, kohože pron.
ktož, kohož pron.
1. interog. kdo, kdopak; vyjadřuje otázku po osobě jako subjektu n. objektu děje; kto je vie ve funkci partik. jistotní kdoví, kdožví, bůhví; v řečnické otázce (zvl. s adv. pak) s platností oznamovací věty záporné cožpak někdo (tj. nikdo); v otázce záporné s platností oznamovací věty kladné kdokoliv, každý
2. obsah. kdo; uvádí vedlejší větu obsahovou (závislou otázku doplňovací) n. konstrukci s infinitivem n. s participiem akt. préz. po slovese existence („nenie /jest kto pomoha“ ap.)
3. relat. kdo, kdož, souvztažně se zájmenem s funkcí odkazovací ve větě řídící který, v podmětu u slovesa v pl. n. souvztažně s pron. v plurálu kteří; uvádí větné n. polovětné určení obecně pojaté osoby, popř. skupiny osob, jako (původně neznámého) subjektu n. objektu děje věty řídící; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli
4. ve funkci konj. podmínkové kdo, jestliže (kdyby) kdo, jestliže (kdyby) někdo; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli
5. ve volném spojení s adv. koli ve funkci konj. podmínkově přípustkové ať už kdokoli, i když (kdyby) kdokoli; přechází v ktokoli
6. relat. který, jenž; uvádí vztažnou větu rozvíjející některý substantivní člen věty řídící
7. indef. zvl. ve větě s dějem předpokládaným, žádaným n. mimočasovým někdo (ať už kdokoli), (lhostejno) kdo, nějaká osoba (na jejímž určení nezáleží); ve větě záporné nikdo; buď ktož buď kdokoli
V překladech z latiny též za lat. qui ve funkci navazovací
K užití zájmenného adjektiva jako spojovacího výrazu sr. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, s. 157n., 161n., 189n. a 316n.
Sr. čso, někto, který, jenž, buď
Autor: Milada Homolková