1. interog. kdo, kdopak; vyjadřuje otázku po osobě jako subjektu n. objektu děje; kto je vie ve funkci partik. jistotní kdoví, kdožví, bůhví; v řečnické otázce (zvl. s adv. pak) s platností oznamovací věty záporné cožpak někdo (tj. nikdo); v otázce záporné s platností oznamovací věty kladné kdokoliv, každý

2. obsah. kdo; uvádí vedlejší větu obsahovou (závislou otázku doplňovací) n. konstrukci s infinitivem n. s participiem akt. préz. po slovese existence („nenie /jest kto pomoha“ ap.)

3. relat. kdo, kdož, souvztažně se zájmenem s funkcí odkazovací ve větě řídící který, v podmětu u slovesa v pl. n. souvztažně s pron. v plurálu kteří; uvádí větné n. polovětné určení obecně pojaté osoby, popř. skupiny osob, jako (původně neznámého) subjektu n. objektu děje věty řídící; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli

4. ve funkci konj. podmínkové kdo, jestliže (kdyby) kdo, jestliže (kdyby) někdo; ve spojení s adv. koli přechází v ktokoli

5. ve volném spojení s adv. koli ve funkci konj. podmínkově přípustkové ať už kdokoli, i když (kdyby) kdokoli; přechází v ktokoli

6. relat. který, jenž; uvádí vztažnou větu rozvíjející některý substantivní člen věty řídící

7. indef. zvl. ve větě s dějem předpokládaným, žádaným n. mimočasovým někdo (ať už kdokoli), (lhostejno) kdo, nějaká osoba (na jejímž určení nezáleží); ve větě záporné nikdo; buď ktož buď kdokoli