|
|
|
kda adv. a konj. kdaž adv. a konj. kdažto adv. a konj. I. zájmenné příslovce času 1. tázací kdy 2. neurčité kdysi, kdys (kniž.), druhdy, někdy (kniž.), v blíže neurčené minulosti (zvl. dávné) 3. neurčité kdy, kdykoli; někdy; o nereálném n. podmíněném ději někdy, vůbec kdy, vůbec někdy II. spojka podřadicí 1. časová v časové větě vyjadřující předčasnost n. současnost v minulosti když, tehdy když; v časové větě vyjadřující předčasnost n. současnost v přítomnosti n. budoucnosti když, jakmile 2. podmiňovací když, jestliže K původu, významu a vývoji spojovacího výrazu sr. J. Bauer, Vývoj českého souvětí, Praha 1960, zvl. s. 238, 315n Sr. ande, kdasi, kde, kdy, nenikda, někda, nikda Autor: Štěpán Šimek Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 11. 5. 2024). 
kda, -ž kdaž, -ž-to kdaž-to, adv., conj., wann, quando; stsl. kъda quando, ze kmene zájm. ko- a příp. -da. Za etymologické kd- bývá spodobou gd-. — I. U významu tázacím časovém kdy? wann? Kda mě utěšíš? quando consolaberis me? ŽKlem. 118, 82; kda vzezříš? quando respicies? t. 34, 17; kdaz umře? quando morietur? t. 40, 6; kda jest tomu býti, jakž bych já svój kóň okročil? AlxV. 169; kda jest slunce stvořeno? LucidN. 5b. — II. U významu vztažném, časovém a podmiňovacím když, wann, als, während, wenn. Kdaz to sě hlava ztrudí, tu zemdlejí všichni údi AlxV. 1793, kda-tu; jakž jutřě bude ráno, kda sě slunce prosvietí, tu sě spolu vojem sni(e)ti t. 1287; myšlenie nečisté kdaſ prijde cum Túl. 31a; kdaſ bude sě v ňem (dušě v myšlení nečistém) kochati tamt. Ač jich s tobú jest přěmnoho, což jest obak do toho, kdaz jsú měkci vniž mák zralý AlxV. 1092; již by čas protivu zoři…‚ kdazto sě noc se dnem dělí t. 675; (Alexander) kdaz z dětiných let vystúpi, urozomě atd. t. 161; kdaz mi mój otčík pohynu, zd(ě) mi sě atd. t. 861; kda dum Prešp. 236. — III. U významu neurčitém někdy, manchmal, je: viz, kak co gda příde k čemu Jid. 116; či sě stalo gda dědiciu, by pro mé stál v smutném líciu (z) svého sbožie jsa vyveden? AlxBM. 8, 24; pak-li kda slunce pobledie, tehdy Ηřeci svú strast vzvědie AlxH. 12, 33; (král) toho bieše nehoden, by sě kryl kda u pěšiej sbroji AlxV. 1784; což sem kda zameškal Pass. 331; bych mol kda, pozval bych tebe si non essem occupatus BohDial. 350, vedl jej (buoh Adama) do ráje a tu jest vzděl jména všem vecem, což jest buoh kda stvořil LucidN. 6a. — Byl jeden král tu gdazzi PilA. 15, gda-si, kda-si, -s, einst, gda, kda s enklit. -si, -s; stala sě jest byla kdaſſy škoda Troji v dávné časy AlxV. 773; račiž mé poselstvo znésti k tomu královi hřeckému, kdaſſy nepřételiu mému AlxM. 6, 10; tu (v Babyloně) sě kdaz obři sebrali AlxV. 633; prut…, jenžto kdaſy kvetl Kruml. 23b; duch sv. kdaſy (zvěstoval) t. 17a; jenž bieše kdas řekl t. 19a. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
kda, gda, -ž(to) kdaž, gdaž, kdažto, gdažto adv. a spoj. ve významu tázacím kdy; ve významu neurčitém někdy; ve významu vztažném, časovém a podmiňovacím když; kdažto když, jestliže Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
kda(ž), kda, kdaž adv. a conj. = kdy; někdy; když, ješto; — kdažto = když, jestliže Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|