jíl, -u m.
ojed. též jíla, -y f.
1. jíl, mazlavá hlína, „maz“
2. hlína, zvl. vodou změkčená, bláto, bahno, naplavenina na břehu řeky ap.
3. vlašský jíl v. vlašský
Podoba jíla doložena jen v BiblOl a BiblLitTřeb, Kyas v edici (Staročeská bible Drážďanská a Olomoucká, Díl III, 1988, s. 23) emenduje na jíl.
Dolož. též jako vl. jm. osobní Jíl. Sr. bahno, bláto, hlína, osliz
Autor: Kateřina Voleková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 20. 6. 2025).
jíl, -u, masc., bláto, hlína, jíl, Schlamm, Lehm, Ton; stsl. ilъ lutum. — Stvoři hospodin člověka z gili (sic) de limo Lit. Gen. 2, 7, m. z jílu; z gilu zemského pošel jsi Kruml. 314a. Ustirnul sem w gilu v hlubokém in limo ŽWittb. 68, 3, w gil̇u hlubokém ŽGlossKlem. tamt., w gile ŽKap. tamt. Dělati budu zahrady… a ščepovati je budu na gylu jejich super humum EvOl. 173b (Am. 9, 15). Vezma shořalý gyl od peci ztluc jen Chir. 89b. — gill leim (Lehm) MVerb.; gil limus Prešp. 83; gyl limus Rozk. 107, Nom. 69b, MamF. 91a, MamA. 28a; gyl glarea BohFl. 125.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².