hlína, -y f.
1. hlína, zemina, prsť
2. hlinitá půda
3. jaká („smrtedlná“ ap.) lidské tělo (dle Bible vytvořené Bohem z hlíny); obr. člověk
Autor: Miloslava Vajdlová
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 4. 2024).
hlína, -y, fem., Thonerde, Lehm; stsl. glina argilla. — (Bůh) člověka z hlyny stvořil Kat. v. 1875. (Čbán) z hlyny slepen bieše Hrad. 130b. Když Ježíš s židovčaty sedieše a hlynu mětieše ML. 50a. Vložiž to v nový hrnec a zamaž to hlynu Chir. 38b. — K zemné hlijnye Štít. ř. 22b; hlina Br. Isa. 64, 8, hlinu t. Isa. 41, 25, z hliny t. Dan. 2, 33, w hlině t. Jer. 43, 9; s hlinau Háj. herb. 61b, t. 123b, t. 306a. — hlina argilla Prešp. 56, BohFl. 124, Nom. 69b; hlyna lutum Pror. Jer. 18, 16, t. Isa. 29, 16, Ol. Sap. 15, 8; hlyna figmentum VocabMus. 184b.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².