|
|
|
hřeben, -e m. 1. hřeben, náčiní se zuby k česání vlasů 2. čí (kokotí ap.) hřeben, hřebínek, výrůstek (tvarem připomínající hřeben) na horní části zvířecí hlavy 3. chochol, klenot na přilbě, vlášení 4. čeho (chrámu), jaký (kostelní) hřeben, horní podélná vyvýšená část střechy 5. hřeben, táhlá terénní vyvýšenina 6. hřeben, nástroj na zpracování lnu 7. brány, zemědělské nářadí užívané k vláčení půdy (sr. Ryba, LF 1948, 56) 8. železný hřeben, mučicí nástroj ve tvaru hřebene 9. med. vyvýšená, vystupující kost n. soustava kůstek, z nichž vycházejí další kosti podobně jako zuby hřebenu, zvl. stydká kost, záprstí, nárt 10. med. podagra, dna v nohách Dolož. též jako řeben a jako vl. jm. osobní, místní a pomístní. Sr. brána², dna, chochol, klénot, pahrb, podagra Autor: Jana Zdeňková Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 19. 5. 2024). 
1. hřeben, -e, masc.; stsl. grebenь pecten, z greb-. — Kamm: hrzeben pecten Prešp. 2505, BohFl. 863; hreben wollecamp MVerb. Olibrius káza… železnými hrzebeni jejie svatý život dráti Pass. 320. Část vrchní, vrcholek, crista (= montis apex etc. DC.): hreben kokotový hanincamp MVerb., hřeben kohoutí; hrzieben han kamp, crista Diefb.; hrzeben crista, skořepina testa Prešp. 172 v kap. Volucres; hrzeben crista Rozk. 309, Nom. 64a, BohFl. 116. Tehdy poje jeho (Ježíše) diábel do svatého města, postaví jej na kostelniem hrzebeny super pinnaculum Seitst. Mat. 4, 5, hřeben = vrcholní část střechy. O ráně hrzebene neb nártě nožnieho Sal. 566, hřeben nožní, nárt. S kostmi pěsti a s kostmi hrzebene ručnieho t. 709. — Pubes: pecten est pubes inferior viri vel mulieris, tlaby (sic), hrzeben Lact. 26b; (mladý) cítí, že mu již hřeben roste, tře a déře se ven RešSir. 23a. — Jm. místní.: de Hrzeben Reg. III, 1312; Jan z Hrzebene Poř. 1482 (186). Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
2. hřeben, -bna, -bnu, masc., nemoc toho jména, podagra; z grebьnъ, srov. hřebnec podagra. — Kto má podagru, totiž hrzeben nebo dna v nohách ApatFr. 45b; nemoc, jako ť v nohách bývá a slove ť podagra a česky hrzieben Chir. 254b; hrzeben podagra BohFl. 454. — Jest také hřebnec podagra v. t., a podle toho bylo snad původně hřben gen. hřebna, z grьbьn- atd. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
|