hubiti, -b̕u, -bí ipf.
sr. hubený
1. koho, co v čem, čím trápit, trýznit, utiskovat
2. koho, co hubit, ničit, rozvracet, uvádět v zkázu; (živého) usmrcovat, zbavovat života
3. co (zemi ap.) plenit, ničit, pustošit
4. koho z čeho na čem („sboží“ ap.) zbavovat něčeho, připravovat o něco; (cti) zneuctívat
Sr. nuziti, pleniti, potupiti 1, trápiti, zahubiti, zhubiti
Autor: Michal Hořejší
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 7. 5. 2024).
hubiti, -b̕u, -bíš, impftiv., unterdrücken, verderben, verwüsten; stsl. gubiti perdere. — Hřiešníci… dědinu tvú hubyly vexaverunt ŽWittb. 93, 5. hubili ŽGloss. tamt. Kniežata vojny plodiece a chudinu tiem hubyecze, plodie šosy, k tomu berně, zloději ť jsú, pravím ť věrně Hrad. 106a. Vdova trpěla mnoho protivenstvie od některakého pútníka (var. ukrutníka), jenž hubieſſe jejie zbožie GestBř. 10a. Pláč huby moeror consumit MamA. 29a. hubiti perdere t. 32b; hubite atteritis t. 16b; hubili sú vastaverunt t. 37a.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².