hlásiti, -šu, -sí ipf.
k hlas
1. čím vydávat (vyluzovat) výrazný hlas (zvuk)
2. o čem rozhlašovat (podávat) informaci o něčem
3. kde držet (noční) stráž, konat službu „hlásného“
4. co, s větou obsahovou komu kde rozhlašovat, uvádět (veřejným vyhlašováním ap.) v obecnou známost něco, (ideu ap.) hlásat
5. co, s větou obsahovou komu, přěd kým hlásit, ohlašovat, oznamovat, (přěd svědky) prohlašovat
6. (o něčem ve snu) co znamenat
Sr. hlásati, ohlašovati, prohlašovati, oznamovati
Autor: Milada Homolková
Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.26, citován stav ze dne 16. 6. 2025).
hlásiti, -šu, -síš, impftiv., hlas způsobovati, vyvozovati; srov. stsl. glasiti vocem emittere, sonare. — Tento rytieř jide v chrám i uzře mnohú chválu Maxencovu bohu, Rufanu i Apollonu, vzdávajúc…, tento (pohan, chválu vzdávající) krásně, onen kráše hlaſiecz řemesly čistými i hudbami rozličnými vznějúc podlé jeho (Maxencova) chtěnie Kat. v. 1173. — Hlásati, ausrufen, kundmachen: (kněžie) hlásiece, že mají moc otevřieti králevstvie nebeské HusE. 2, 170.
Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².