1. koho, čeho (živého), jaký hlas, zvuk vycházející z úst (hrdla ap.) při řeči, křiku, zpěvu ap.; často v instrumentálu jako adverbiální určení slovesa jazykového projevu „hlasem velikým“ ap. zvučně, silně, (hodně) nahlas, „tichým hlasem“ tiše ap.; „hlasem biřicovým“ admin. prostřednictvím „biřice“; meton., zvl. bibl. „hlas volajúcieho“, „hlas boží“ ap. (o osobě uvedené v přívlastku); synekd. (o nositeli řečového děje uvedeného v přívlastku) „hlas volajúcí“ ap.; hlas svój povzdvihnúti, hlasu svého povzdvihnúti ap. k komu zvl. u slovesa jazykového projevu dát zaznít svému hlasu, ozvat se, zvl. začít mluvit (sr. StčS s. v. „povzdvihnúti“ 1, „povzvésti“ 2)

2. zjěvným hlasem, obecným hlasem ap. (o řečovém projevu) veřejně

3. hlasem, ojed. ot hlasa (o řečovém projevu) hlasitě, nahlas (sr. StčS s. v. „nadhlas“, „nahlas“)

4. živý hlas admin. koho osobní svědectví; „živým hlasem“ osobně

5. čeho, jaký zvuk, zvučení, hlas, (davu ap.) hluk, (živlu, stroje) hukot ap.; fig. o stavu ap. uvedeném v přívlastku „hlas bolesti“, „hlas viery“ ap.

6. zvl. v pl. hlas, jedna ze zvukových složek hudební skladby

7. čeho (řeči, slova ap.) znění, zvuková forma; „hlasem“, „v hlasu“ (zvl. v protikladu k „v pravdě“, „v skutku“ ap.) (pouze) slovy, (o výkonu moci) (pouze) podle jména, formálně

8. čí ústní (slovní) vyjádření, řeč, promluva, výrok; čeho (modlitby, prosby ap.) slova; „vzieti hlas komu“ vzít slovo někomu, nenechat domluvit někoho

9. o čem, s větou obsahovou ústně se šířící zpráva (zprávy), zvěst(i), řeč(i); „hlas jde“, „hlas jest“ mluví se, říká se (veřejně); též pleon. „hlas a pověst jest“; „hlas pustiti“ ap. (nechat) rozhlásit

10. čí mínění, názor, úsudek; jedniem (a nerozdielným) hlasem, jednostajným hlasem ap. (o skupinovém vyjádření n. rozhodnutí) jednohlasně, jednomyslně, všichni společně

11. hlas (při rozhodování hlasováním); „hlas jmieti“ (o voliči) mít hlasovací právo, (o voleném) být zvolen

12. první hlas držěti mít hlavní slovo, mít rozhodující vliv