|
|
|
chodba, -y f. k choditi 1. chůze, chození, pohyb pomocí nohou; též fig. 2. pochůzka, chůze za určitým cílem 3. jaká, kam, skrzě co cesta, pouť, putování, přesun z jednoho místa na druhé; též fig. 4. skrzě co průchod, procházení, cesta někudy; též fig. 5. okolo čeho (města) průchod, spojovací cesta 6. med. čeho (orgánu ap.) průchod, procházení, vedení Sr. jitie, chózě, choźenie, běh, chod Autor: Hana Kreisingerová Zdroj: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (verze dat 1.1.24, citován stav ze dne 18. 5. 2024). 
chodba, -y, fem., chůze, Gang, Reise. — chodba ambulatio Prešp. 1279; chodba iter Otc. 41a; knížky o sedmi chodbach de septem itineribus ŠtítMus. 129b. — Komorníku právo jest dáti za jeho chodbu šestdesát haléřóv Rožmb. 4, chodba, chůze při póhonu. — Zlá ť jest náděje, by ten došel cíle, ktož chodby nepočne ŠtítMus. 129a; kteréž chodby (t. do Jeruzalema) dokonati nemohl Pulk. 32b; abychom až do smrti od té chodby nepřestávaly Štít. ř. 65a. — O chodbie do Bethel Comest. 42a; na tie chodbie skrze Antiochí t. 262b. Když po téj chodbie sedm let v Ejiptě bydléchu OpMus. 71b. Hospodin přivine sě k těm w chodbye cěsty života tohoto k věčnosti Štít. ř. 175a. Stýskáše sě lidu chodbu i úsilím taedere coepit itineris Lit. Num. 21, 4 t. j. chodbú; stýskáše sě lidu chodbu Ol. tamt., Mus. tamt. Ustalý od chodby SlovKlem. 47a; od spěšné chodby Lact. 11a. Miesto trpelivosti apoštolské a chodby pracovité v nebezpečenstvích ruku světskú s mečem sobě osobili ChelčPař. 174b, chodba pracovitá, pracná. Mládenec… rozmyšloval tu chodbu hořkú syna božieho, když sú jej (na smrt vedli) Kruml. 352b. Člověk pracný od diela i chodby LékA. 23a, nemocný od práce a chůze. Kulhaví jsú pracní, prospěchu w chodbie nemajíce ChelčPost. 175b. — Kdež by chtěl Johannes jmieti svobodnú chodbu k studnici Aunorově…, chtěl-li by té chodby a vody užívati, aby Aunorovi připlacoval každý rok 3 gr. míš. HořA. 17a (1535), chodba, místo kde, kudy se chodí. (Origenes) vebrav sě v přiebytky a v ta podobenstvie chodeb židovských jako u velikú tmu i kročil z nie ješťe u větčí tmu ChelčPař. 158b. Zdroj: Gebauer, J., Slovník staročeský, I–II. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění a Česká grafická společnost Unie, 1903 a 1916; Praha: Academia, 1970².
chodba f. chůze, pochůzka; místo, kudy se chodí; chodba Zdroj: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K., Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979.
chodba f. = chůze, cesta Zdroj: Šimek, F., Slovníček staré češtiny. Praha: Orbis, 1947.
|