nenazývali, všecky jim penieze navráti a město těmi penězi káza opravovati. Ti tarští měštěné tu milost Apollónovu k sobě vzechu, jemu na čest a na věčnú pamět obraz podobný jemu učinichu a prostřed města postavichu. A když Apollón času jednoho po morském břehu chodieše, člavik z jeho města a z jeho země šlechtic jeda po moři, uzře Apollóna i vece: „Zdráv buď, králi Apollóne, vieš li právo Antiochovo o sobě? Nevieš li, poviemť tobě. Takť jesti král Antioch řekl: ‚Ktož mi Apollóna živa dá, dám jemu pět set funtóv zlatých. Pakli mi kto jeho hlavu dá, sto funtóv zlatých ode mne vezme.‘ Protož, králi Apollóne, toběť to pravím, že máš v městě lidi, jenž tě chtějí otráviti. Protož pravím tobě, jediž odtavad pryč.“ Apollón z té řeči jemu poděkova i přikáza jemu dáti pěti set funtóv zlatých a řka: „Užitečnějšieho ostřeženie, mezi klenoty dražšieho, nenie než zdravie. A když si mě užitečně vystřiehl, jmějž ty penieze ode mne, kteréž měl by od Antiocha vzieti, když by mě jemu svázaného dal.“ Člavik peněz nechtieše vzieti a řka: „Toběť nynie viece jest potřebie, chovajž sobě toho, Apollóne, s větší ctí u tebe tito zlatí nežli u mne budú.“ Apollón přikáza koráb připraviti, vsed v koráb i poručil se Pánu Bohu. A když již deset dní od břehu plul, v ty časy povětřie se proměni, proti poledniemu větru vsta s puolnocí vietr i vzbudi vlny, i sbúři se moře a odje vietr koráb na se, i počechu vlny korábem metati jakožto miečem. Až vlna jedna veliká přišedši i ztroskota koráb i poje puol korábu vysoce nad se, tak že jedna dska z druhú neosta. Střiebro a zlato letě na dno, rúcho i jiné zbožie potonu a lidé ztonuchu. Jediný Apollón dsku okročiv i poče se jie držeti. I plava na ní tři dni a tři noci. A čtvrtý den uzřev rybáře, an loví ryby, i poče k němu mluviti a volati a řka: „Ó, člověče, přibeř se ke mně, dajž život pracnému, spomoz hubenému.“ Rybář se k němu přibra, v svú lodie jeho vsadi a do svého domu jeho uvede. A pokrmiv jeho, káza se jemu naspati. A když se naspa, vece