Od světa vábený, od Boha jatý, Aloizius. Na dívadlu představen od ctné a šlechetné mládeže třetí školy při akademické Tovaryšstva Ježíšova koleji u sv. Ignacia v Praze léta 1747 měsíce máje dne […]text doplněný editorem[1]nedokončený text
Vytah
Aloizius, jak vtípem, tak bohatstvím vznešený, hned od pacholetství zavrhna světskou pejchu, své nevinnosti perlu, Bohu samému svěřiti ustanovil, že pak na něm jediná náděje urozeného kmene záležela. Nábožným jeho žádostem odpiral Ferdinand, pán otec, jehož však, předce nemoha hojnými slzami obměkčiti, opětovaným mrskaním outlého svého těla přemohl v životě.
Předhra
Nejčistější hrdlička, ošklivic sobě ostatků shnilých umrlín, přihodne svému odpočinutí, skalní skrejše vyvoluje.
Uvedení první
Theodorik s Arnoštem a Florenciem, při lovu zvěře den stravíti minice, prosi otce za Aloizia, aby s ními šel, který v duchovním čtení nevinné své duši užitek hledaje, velikou půtku citi mezi božskou a otcovskou láskou.
Uvedení druhý
V tom postiženému Theodorik dovolení otcovské k mysle vyražení při lovu oznamuje, alebrž slyše, že Aloizius všecko nenavidi, co Bůh není, jde hněvivě k Armeniovy Aloizia cvíčiteli v umění a v mravích.
Uvedení třetí
Spolu zrozuměje, že by nalezl znamenitou příležitost i k zejskání sobě přizně i k uvedení v nenavist Armenia. O bidném, jak on smejšli, stavu Aloizia Rodulfovi správu dává, který časně od domacích radu vezma, jak znamena, že se jemu skrz Theodorikove příčinění náděje k obdržení markrabství zamezuje, místo přizně v nenávist beře Theodorika[a]Theodorika] Thedoryka.
Uvedení čtvrtý
Ferdinand předce vědomost o tom dostana, sebe velmi laskavého Theodorikovi prokazuje, aby jenom Aloizia vyraziti mohl.
Spěv
Mládež a nevinnost uprostřed krásně zeleného lesu postavenou napominá prozřetedlnost oním Virgilia rčením: „Pryč z lesa ven jděte hbitě, neb v zeleným had je skrytě.“
