miestě postavíš a večeros prvé než ležeš, přěd tiem obrázkem nábožně pokleknúci pomodliž sě takto řkúci: Ó, přěmilostivá královno nebeská, jižť sobě buoh otec ze všeho světa vybral i vyvolil, aby byla prosebnicě a orudovnicě přěd svým milým synem, jehožto tuto obrazky na svéj rucě držíš, jeho napomínajíc po všě časy za všě hřiešné. A když je to tak, jakžto mě jest na lesě onen buoží muž naučil, proši tvé milosti, já hřiešná, aby ráčila svého syna za mě prositi, aby mne neotlučoval viděnie svú svatú očí.
A když domuov přijěvši, to vše, co jiej byl svatý pústenník rozkázal, učila, tu modlitbu dospěvši, jako v otrapě přěd tiem obrázkem usnula. Tehda sě jiej inhed zjěvi matka buožie v krásném rúšě, v koruně stojieci přěkrásné, dietě na rukú držieci. Jemužto dietěti svatá Kateryna, když velikými miloščěmi v uobličěj vezřieti chtieše, to dietě vešdy ot nie svú tvář otvracováše. A když matka božie k dietěti promluvivši, vecě: Milý synu, proč na svú chot, Kateřinu, nevezříš? K tomu jiej syn odpovědě: Matko milá, ješčeť Kateřina má chot nenie. Ale až sě pokřstí, to liž má milá chot bude. Tu řěč svatá Kateřina uslyšěvši, z toho viděnie radostně sě vybravši, jedva svítanie dočakavši, opět s svými lidmi na les jěla. A to vše, jakžto sě jest jiej zjěvilo, tomu otci svatému pověděvši,
