zemi, svú tváří o zemi tepieše a slzami zemi smáčějě, takto mluvieše: Ó, přěvšemohúcí hospodine, odpušč mi, hřiešnému, jenž jedné hřiešnicě rúcho a okrasa všeho mého života k tobě snaženstvie daleko přěvýšila jest. É, milý hospodine, nepohaněj mne, jedné hřiešnicě okrasa přěd tvým svatým veleslavenstvím, neb ona pro světské věci tak sě snažně k jěšitenství připravila jest, aby sě světu líbila, a já tobě, mému stvořiteli, chtě sě slíbiti, ne tak sem k tomu snažen jako ona k svéj věci. To řek svatý biskup, obrátiv sě na ty, jenž s ním biechu, k nim vecě: Zajisté pravi vám, strach mě jest, by této hřiešnicě v den súdný buoh proti nám nevyvedl a nás jiej neukázal, neb ona jest snažnější k světu než my k buohu. A když řěč tu dokona, v tu hodinu ten svatý biskup usnul a inhed u vidění vidělo sě jemu, by mši slúžil a jedna holubicě črná a smrdatá nad ním a okolo něho létáše. Tehda biskup všěm nekřščeným vyníti káza a inhed ta holubicě zmisala. A potom po mši sě vrátivši, samiem biskupem u vodě pohřížena. A odtad velmi krásna a čista vyletivši, tak sě vysoko u povětřie vznesla, jakž jie pro výsost nikte viděti nemohl. Z toho viděnie biskup sě probrav.
Když jednú šed do kostela, slovo buožie kázáše, Pellagia hřiešnicě uslyšavši, na své hřiechy s velikým skrúšením sě rozpomanuvši a dlúho potom plakavši, list svatému biskupu
