uznamenav, jim postúpil a k svatému otci Řehořovi k Nazanenskému, jenž tehdy v tom městě, ješto Konstantinopolis slóve, biskupem bieše, přišel a od něho sě svatému písmu spořě naučiv, odtad na púšč zašel.
A co jest na téj púšči pro milého Jezukrista, strastný život veda, trpěl, sám sobě řka: Když sem na téj přěhroznéj púšči byl, jež slunečnú horúcí horkostí bieše posvadla, zdáše mi sě, v římskéj rozkoši bydlil, lpieše na mém těle pytel črný, kóžě sě na mém životě zčrnavši múřěnínskú barvú, svraskavši, jedva při kostech lpieše, na každý den ve slzách stóně vzdychách. A když mě sen utrápi, na zemi své kosti, již ovšem ztruzené, jakž takž položě odpočiniech, o krmi a o pití mlči, jež jakož koli u veliciej žádosti, nemocný, studené vuody napě, i té já sem na čas neměl. A vařeného pokrmu pojésti, to sem za veliký hřiech nesl. A tak s zvěří a s rozličným národem na púšči tovařišsky bydléch. A když sem sě tak bydle čtyři léta u pokání trudil, odtad vstav, do Betlémě šel. A tu v svatém písmě postě sě a buohu sě modle, divní mnozí sě také k němu učenníci přibravše, svatý život podlé něho vedli. A tu svatý Jeronymus v svatém úmysle u přěkládaní a u vykládaní svatého písma mnoho let pracoval. A v téj práci tak sě ztrudil, jež když na svéj posteli ležieše, vstáti vzhóru nemohl, než ujma provazec, jež nad ním visieše, sobě vzhóru vstáti pomohl.
A když jednú svatý Jeronymus s svú duchovnú bratří
